Banky samy zvyšují úvěrové limity, aneb hranice dogmatické ekonomie

Dnes jsem se dočetl, že některé banky bez vyžádání ze strany klienta zvyšují limit na kreditní kartě [zdroj]. V dnešním blogu nabídnu dva rozdílné teoretické pohledy na otázku, jestli je to pro klienta něco špatného, a postesknu si nad tím, že někteří ekonomové se dogmaticky drží prvního z nich, respektive dogmaticky se drží závěrů prvního teoretického přístupu.

Začnu starším z přístupů. (Neo)klasická teorie spotřebitele je založena na předpokladu racionálních agentů, kteří maximalizují užitek (štěstí), ovšem za přítomnosti omezení. Tento přístup je znám také jako model homo oeconomicus (laický úvod je k dispozici v jakékoliv základní učebnici ekonomie, třeba Holman, Samuelson, Mankiw, etc.). Například spotřebitel může mít k dispozici určitý obnos, přičemž obnos a ceny různých druhů zboží udávají, co vše si spotřebitel může koupit (přípustnou množinu). Spotřebitel si vybere ten soubor statků, který je pro něj (subjektivně) nejlepší. Tohle je ovšem jen jedna z dlouhé řady aplikací vázané maximalizace v mikroekonomii (constrained maximization).

Podstatné je, že pokud se přípustná množina zvětší, spotřebitel (či agent v širším slova smyslu) si nikdy nemůže pohoršit. V našem případě, pokud banka klientovi dovolí půjčit si víc, přičemž se nijak nezmění podmínky čerpání úvěru do stávajícího limitu, klient si nemůže pohoršit. Vždycky si totiž může půjčit přesně tolik, kolik by si půjčil za původních podmínek. Může si ale půjčit i víc, pokud se tak rozhodne. Vzhledem k tomu, že předpokládáme dokonalou racionalitu, se tak rozhodne jen pokud je to pro něj lepší.

Pokud se lidé chovají jako homo oeconomicus, neměli by proti zvýšení limitu bez vyžádání nic namítat, případně by z něj měli mít radost. Ve skutečnosti však řada lidí, včetně klientů, kterých se tato změna týká, vyjadřuje značnou nevoli. Klasická ekonomická teorie nám odpověď na to, proč tomu tak je, neposkytne. Jistě, klienti by mohli mít averzi ke změnám podmínek bez vyžádání. Ovšem jsou změny, které klienti ocení (například snížení úroku, který musí platit za vypůjčené peníze), takže bychom museli přímo předpokládat určitou asymetrii v oceňování změn v podmínkách, což je metodologicky nepřijatelné.

Je zde ale druhý teoretický přístup, který vychází z behaviorální ekonomie, a poskytuje mnohem snažší odpověď. Tím teoretickým přístupem jsou modely zachycující netrpělivost spotřebitele, či "iracionalitu" (jsou to modely založené na hyperbolickém diskontování při intertemporálním rozhodování). Na tomhle blogu nemá smysl zacházet do technických detailů, zájemce odkážu na velmi stručný úvod na Wikipedii, případně na trochu delší, ale krásný úvod z pera Loewensteina et al (Time Discounting and Time
Preference: A Critical Review). Podstatné je, že tento teoretický přístup připouští lidskou netrpělivost. A to v tom smyslu, že spotřebitelé dělají časově nekonzistentní plány. Například mohou naplánovat, že dnes si neco kopí na dluh, ale od zítřka začnou spořit. Když ale přijde zítřek, zase si něco koupí na dluh s tím, že spořit začnou následující den. Jejich "blaho" pak bude nižší, než kdyby se drželi plánu, který si stanovili první den.

Pro nás je podstatné, že pokud přijmeme, že lidé jsou netrpěliví ve smyslu konzistentním s hyperbolickým diskontováním, může pro ně zvýšení úvěrového limitu být na škodu. Což je v přímém rozporu s klasickou ekonomickou teorií. Jak experimenty, tak statistické techniky napovídají, že modely založené na hyperbolickém diskontování jsou lepší aproximací reality než klasická ekonomická teorie (kde je diskontování exponenciální). Lidé si svojí netrpělivost do značné míry uvědomují, což je demonstrováno i tím, že se snaží chránit sami před sebou, respektive před svou netrpělivostí. Můžou tedy na tom být lépe, pokud mají nižší úvěrový limit.

Viděli jsme, že i ekonomická teorie nám dává odpověď na otázku, proč se někteří lidé zlobí, že jim banka zvyšuje úvěrový limit. Sami totiž vědí, že se možná nedokážou vládnout a vypůjčí si víc, než by pro ně bylo lepší z dlouhodobého pohledu. Důležité ovšem je, že jedině moderní ekonomická teorie (behaviorální ekonomie) je v tomto případě vhodná, zatímco klasická je nám víceméně k ničemu. Tohle je jen jeden z mnoha příkladů obdobné situace. Přišlo mi ale zajímavé na něm ilustrovat, že s příklady selhání klasické ekonomické teorie se setkáváme poměrně často, a také vzbudit zájem o behaviorální ekonomii příkladem ze života ;)

Bohužel, někteří dogmatičtí ekonomové tyto moderní přístupy do značné míry ignorují. Trvají na tom, že homo oeconomicus je dobrou aproximací reality (včetně souvisejících pohádek o dokonalé konkurenci, informovanosti, atd.), z čehož dovozují, že za téměř každých okolností je dobré, aby vláda do ničeho moc nemluvila a dala lidem co nejvíc svobody. Jako by zapomínali, že jejich závěry stojí na předpokladech, které jsou značně problematické.

Takoví ekonomové dělají svými žvásty ostudu zbytku profese, tj. těm, kteří se snaží nevidět svět dogmaticky, ale takový, jaký je, a průběžně přizpůsobovat své názory a přijímat nové teoretické směry v souladu s empirickými poznatky.

Samozřejmě si uvědomuji, že o vhodnosti různých předpokladů se dá dlouho polemizovat, stejně jako o tom, zda na předpokladech vůbec záleží (Friedmanova perspektiva). Chtěl jsem jenom poukázat na problematiku intelektuální rigidnosti části ekonomů, zvláště pak v ČR.

Je mi jasné, že článek asi bude zajímat mnohem méně lidí, než kdybych vyplodil nějakou nenávistnou slátaninu, ať už by byl cílem té slátaniny kdokoliv, ale na to tu máme dost jiných expertů.