Bohuslav Chamberlain

Premiér Sobotka dosáhl na jednání vlády mandátu mírnit sankce EU uvalené na Rusko. Tímto postojem prokázal značnou míru zbabělosti a nesolidarity.

Shrňme si vývoj posledních měsíců. Rusko nejprve bez vyhlášení války obsadilo rozsáhlé území Ukrajiny (Krym). Následně svojí propagandou o fašistických prozápadních politicích rozdmýchalo separatistické nálady ve východní Ukrajině, a dodávkami zbraní a vojenskou pomocí ve formě výcviku a poradenství umožnilo vzniknout ozbrojenému povstání. Je otázkou, do jaké míry se Rusko přímo podílelo na řízení separatistů (vedoucí představitelé byli údajně bývalí příslušníci KGB/FSB) a jak moc se přímo podílelo na útocích na ukrajinskou armádu, ale je evidentní, že bez účasti Ruska by povstání nevzniklo a kdyby ano, bylo by rychle potlačeno.

Když povstalci i přes omezené zapojení Ruska prohrávali, Rusko opět bez vyhlášení války přímo napadlo Ukrajinu a zatlačilo její armádu na ústup. Dnes Putin mluví o územní svrchovanosti území ovládaném povstalci, navrhuje vzniknutí Novoruska. Nikdo neví, kde až se ruské tanky zastaví.

Situace mezi Ruskem a Ukrajinou je velice podobná situaci mezi Německem a Československem před druhou světovou válkou. Velká a mocná země si dělala územní nároky na malém státu. Západní mocnosti (v čele s Nevillem Chamberlainem) se natolik bály konfrontace s Ruskem, že se omezily jen na bezzubá gesta a slovní deklarace. Agresorovi s jídlem rostla chuť a zbabělost západních politiků nakonec vedla až ke světové válce.

Dnes jsme v podobné pozici jako západní země před druhou světovou válkou. Bojíme se agresora a doufáme, že když ho moc nerozzlobíme, tak se spokojí jen s relativně malým kusem Ukrajiny a nechá nás na pokoji. To je víra značně naivní - pokud Putin nepocítí jednotnou vůli Západu postavit se mu, bude si dovolovat čím dál tím víc. Proto je nutné na Rusko uvalit co nejtvrdší sankce, aby Putin jasně pocítil následky agrese, a to i za cenu poškození naších ekonomik, protože cena za nečinnost bude mnohem vyšší.

Člověk by čekal, že s naší historickou zkušeností (Mnichov, ruská čtyřicetiletá diktatura, 1968) se jasně postavíme na stranu slabší Ukrajiny a budeme požadovat ještě tvrdší sankce než naší západní partneři v EU, podobně jako to činí Polsko.

Premiér se ovšem místo vůdcovství, které je v krizi třeba, projevil jako zbabělý účetní, který vysílá Rusku signál, že si může dovolit čím dál tím víc, protože nám jde víc o desetiny procenta růstu HDP než o zastavení územní expanze Ruska. Také tím vysílá signál Ukrajině, že je nám ukradená, a záleží nám jen na nás samotných a našem HDP. Náš premiér je v podstatě jako žák na školním hřišti, který je svědkem brutální šikany slabšího spolužáka a dělá, že nic nevidí, doufaje že agresor si ho nevšimne. S takovým charakterem může být možná ministrem financí, ale na postu premiéra nemá co pohledávat. Jediný příklad, kdy se v posledních letech pochlapil, bylo potlačení rebelie v ČSSD, ale to jen proto, že byl zahnán do kouta a šlo mu o politické přežití.