Udělejme přítrž bezmeznému uctívání Václava Havla

Ve skrytu duše jsem doufal, že až uplyne rok od skonu Václava Havla, dojde ke zklidnění emocí a jeho politické  angážmá bude realisticky hodnoceno. Nestalo se tak a mám obavy, že se něčeho takového nikdo z nás nedožije. Adorace Václava Havla neutichá. Naopak nadále nabírá na síle a intenzitě. Ze strany Havlových obdivovatelů slýcháme, že bývalý prezident porazil komunismus, mírově rozdělil Československo, dovedl nás do NATO či EU a nespočet dalších omylů a mýtů, na které je nutné reagovat a neúnavně je vysvětlovat. 

Nemám problém s tvrzením, že Václav Havel byl výraznou postavou polistopadové politiky. Obdobně můžeme označit už jen Václava Klause a Miloše Zemana. Ostatně již před prvním kolem prezidentské volby jsem psal, že se mi zamlouvá prezidentská linie Havel-Klaus-Zeman. To co mi vadí, je bezmezné uctívání Václava Havla, které z výrazné politické osobnosti dělá Spasitele, jehož kroky změnily svět a bez jehož přítomnosti bychom byli i nadále sovětským satelitem.

Mýtus číslo 1 - Václav Havel porazil komunismus.

Je zarážející, že ti, kteří se označují za stoupence pravdy a lásky, se dopouštějí takové lži. Zřejmě je to způsobeno tím, že přívrženci elitářské demokracie nemohou přenést přes srdce, že hlavní zásluhu na konci komunismu v Evropě mají Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. Oba symbolizují to, co lidé kolem Václava Havla nenávidí – klasickou parlamentní demokracii a trh bez přívlastků. A co si budeme povídat, drtivá většina pravdoláskařů jsou levičáci. Je třeba říkat nahlas a důrazně opakovat , že bez britské ministerské předsedkyně a amerického prezidenta by se pád železné opony prostě nekonal.Současně mi není nic známo o tom, že by Československo stálo v čele změn, které se na konci 80. let udály.

Daleko před námi bylo Polsko (Solalidarita), kde se již v červnu 1989 konaly volby, ve kterých občané svobodně rozhodovali o složení části parlamentu. Následně se začal hroutit režim v Maďarku, NDR, Bulharsku a následně i v ČSR. Ostatně samotný Petr Pithart přiznal, že československý disent nebyl na převzetí moci vůbec připraven. S nadsázkou lze řici, že v Československu se revoluce plánovala u piva, kdežto v Polsku se sen měnil ve skutečnost. Závěr si udělejme každý sám.

Mýtus číslo 2 - Václav Havel přispěl k mírovému rozdělení Československa

Rozdělení Československa bylo logickým krokem. Nebýt éry socialismu, došlo by k rozdělení daleko dříve. Slováci toužili po vlastním státě. A na této tužbě nevidím nic nepatřičného. Je nabíledni, že rozdělení vzájemné vztahy zlepšilo.Václav Havel si nikdy nedokázal získat přízeň Slováků. Když někomu zavřete zbrojovky a připravíte lidi o práci, tak nečekejte vděk. Vděk nemůžete čekat ani v případě, že se budete hanlivě vyjadřovat o největším bratislavském sídlišti. To jen pro příklad, abych nebyl obviněn z obecných frází.

O Havlově vztahu ke Slovensku vypovídá i to, že jeho první zahraniční cesty po zvolení hlavou státu vedly vždy do Německa.Dále je třeba připomínat, že v rozhodujících okamžicích nebyl Václav Havel na Hradě. Václav Havel odstoupil z funkce československého prezidenta 20. července 1992 tedy poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období. Současně chci zdůraznit, že jiné než mírové rozdělení Československa nebylo na pořadu dne. Nehrozila občanská válka. Proto už samotná zmínka o mírovém rozdělní je zavádějící. Opět jsme tak svědky snah o připisování zásluh někomu, kdo stál mimo hlavní dění. Důvod je opět prostý. Nepřiznat zásluhu Václavu Klausovi.

Mýtus číslo 3 – Václav Havel nás dovedl do NATO a EU

Severoatlantická aliance je dnes, obdobně jako OSN, mrtvý projekt. A není to pouze proto, že již neexistuje SSSR. Členské státy Aliance se nedokáží dohodnout na úloze NATO v 21. století. A přitom příležitostí ukázat svůj vliv je nespočet - Írán, KLDR, Sýrie nebo Afrika. NATO zkrátka podlehlo módní vlně, která říká, že armáda je zbytečná. Zvláště evropská část NATO si zakládá na tom, že své vojáky nikam neposílá. Co kdyby se tam náhodou střílelo. Nechci se však rozepisovat o postavení NATO v soudobém světě, jen chci ukázat, že z dnešního pohledu se nemusí zdát naše členství v Alianci tak důležité jako v devadesátých letech minulého století.

Nikoliv EU, ale NATO bylo zárukou míru, svobody a demokracie v Evropě. Vím, že eurohujeři to vidí jinak, ale fakta mluví pro mé tvrzení. Naším členstvím v NATO jsme chtěli světu dokázat, že to s návratem k demokracii myslíme vážně a že nebudeme dělat žádné experimenty. Pro naše členství v NATO byly všechny politické strany kromě KSČM. Lze tak říci, že o zásluhu se dělí Václav Klaus, Miloš Zeman a Václav Havel. Bez prvních dvou by to ten třetí jen těžko prosadil.

Pro někoho bude možná překvapením, že přihlášku do EU podal 17. ledna 1996 tehdejší předseda vlády Václav Klaus. Snad nebude sporu o tom, že hlavním motivem podání příhlášky byl vstup na evropský trh. Václav Klaus tak odstartoval přístupová jednání, která vyvrcholila 1.5.2004, kdy jsme se stali členy EU. I zde panovala politická shoda. A co si budeme povídat, členy EU jsme se stali jen a jen proto, že jsme slepě přijali vše, co po nás Brusel chtěl. Ale za to již poděkujme levicovým vládám z let 1998-2004. Naši zástupci, zvláště Vladimír Špidla a Václav Havel, stavěli zájmy Unie nad zájmy vlastního státu. Ostatně pokračovatelů mají oba pánové nespočet.

Při hodnocení posledních 23 let je nám neustále podsouváno, že za vše dobré může Václav Havel, který statečně bojoval proti izolacionastickým a proruským aktivitám Václava Klause. Snad i tento text přispěje k tomu, abychom na polistopadové období nahlíželi krapet realističtěji. Překročme už konečně Rubikon a dívejme se i na éru Václava Havla střízlivýma očima. Je možné, že řadě lidí spadnou růžové brýle, ale to už se při vyřčení pravdy stává.

Text byl napsán pro www.eportal.cz