Struktura řeckého dluhu

Řecko je opět bez peněz a opět jsme svědky tanečků kolem dalšího (kolikátého už?) záchranného balíčků. Nicméně tentokrát jde o trochu jiný tanec, než na který jsme byli v posledních letech zvyklí.

Nový řecký předseda vlády rozhodně neskáče tak, jak Brusel píská. Alexis Tsipras dobře ví, že odchod z eurozóny by mohl spustit dominový efekt, na jehož konci je rozpad eurozóny. A pád eura je pro Brusel nepředstavitelný. Lze proto očekávat, že Athény dostanou další miliardy na prodloužení života na přístrojích.

Když před lety vypukla řecká dluhová krize, přinášela evropská média zprávy o slastech řeckého sociálního státu. Bohužel rozsáhlé informace o různých dávkách, příplatcích či vysokých důchodech zakryly pravou podstatu řeckého problému. A zřejmě nikoliv náhodou. Evropská veřejnost se pohoršovala nad řeckým životem na dluh. Bohužel už se nepohoršovala nad tím, kdo celá léta tento sociální stát pomáhal budovat, respektive financovat.

Základním problémem celé krize (a nejen řecké) je společná evropská měna. Euro nevzniklo jako ekonomická potřeba či nutnost. Euro vzniklo jako politický projekt, který si dával za cíl spojit Evropu pod jedno mocenské centrum. Paříž si původně myslela, že hlavní slovo v Evropě bude mít francouzský prezident a německý kancléř. Čas ukázal, že je to Berlín, kdo řídí Evropu. A bez jediného výstřelu.

Aby byl projekt společné evropské měny úspěšný, museli jeho otcové přilákat do eurozóny co nejvíce států. Do eurozóny tak mohl vstoupit kdokoliv, kdo šel zrovna kolem. Nikdo nezkoumal stav veřejných financí. Důležitá byla okázalost okamžiku zrození eura. Což se ve výsledku podařilo a v určitou chvíli byli všichni spokojeni a nadšeni. Německo získalo moc, po které od roku 1945 toužilo. A státy jako Řecko, Španělsko či Itálie se dostaly k levným úvěrům, které jim poskytovaly německé a francouzské banky. Budování evropského sociálního státu (vzpomeňme na Špidlu a “zdroje jsou”) běželo na plné obrátky. Euro bylo považováno za záruku věčné prosperity. Pak ale přišel řecký bankrot a eurozóna se probrala ze snu do reality všedního dne.

Už v roce 2010 (tedy na začátku řecké krize) se mluvilo o odchodu Řecka z eurozóny. A tenkrát by to snad i šlo, protože nikdo další opustit euro nechtěl. Problém však nastal v okamžiku, když se začalo zjišťovat, kdo je hlavním věřitelem Řecka. Ano, šlo o zahraniční (zejména německé a francouzské) banky. Všechny ty záchranné, stabilizační či jiné baličky byly o záchraně těchto bank a přeskupení řeckého dluhu. Daňoví poplatníci eurozóny tak pomohli Berlínu a Paříži zachránit banky a současně se stali největšími veřiteli Řecka. Struktura věřitelů Athén je následující:

60% eurozóna 
10% MMF
6% ECB
3% řecké banky
1% řecká centrální banka
1% zahraniční banky
15% ostatní dluhopisy
4% ostatní půjčky

S ohledem na novou strukturu věřitelů by se dalo uvažovat o vyhození Řecka z eurozóny. Mám pocit, že po Tsiprasově lednovém vítězství si s touto myšlenkou pohrával nejeden bruselský úředník. Pokud by řecká dluhová krize zůstala osamocená a nikdo další by se nepřidal, pak by se dnes s Řeckem nikdo nebavil a Athény by byly na cestě k drachmě. Dluhová krize však propukla v Irsku, Portugalsku, Španělsku, Itálii a Kypru. Příčina stejná jako v Řecku. Levné úvěry. Itálie se vyhnula mezinárodní pomoci jen a jen proto, že Evropská centrální banka začala nakupovat dluhopisy. Vlastně to byla jediná forma pomoci, protože na záchránu Itálie už ani Německo nemělo dostatek finančních prostředku. A to se o slovo hlásila i Francie. Jen díky krokům ECB se na francouzské problémy zapomnělo. Celé jižní křídlo eurozóny se tak ocitlo v sevření tvrdých škrtů a úspor. Po letech se zjistilo, že efektivita je fakticky nulová a problémy přetrvávají. Místo slibovaného ekonomického oživení je tato část eurozóny v hluboké ekonomické krizi. Armády mladých nezaměstnaných jsou obrovským problémem. A právě tato situace přispěla k posílení extrémních levicových stran, které slibují konec škrtů a vystoupení z eurozóny. Zejména v Itálii se v tichosti sbíraji podpisy pro referendum o návratu k liře.

Ve světle těchto událostí je nepředstavitelné, aby Řecko opustilo eurozónu. Proto je nutné udržet Athény uvnitř klubu za každou cenu. Návrát k drachmě by byl sice velmi těžký, ale po devalvaci by se země začala stavět na nohy. A to by byl jasný signál například pro Itálii, která by si rychle vzpomněla, že na devalvaci založila svou někdejší ekonomickou prosperitu a členství v klubu G7.

Stoupenci eura tvrdí, že to nejhorší má společná evropská měna za sebou. Není tomu tak. Euro sevřelo do kleští velké i malé evropské ekonomiky. Pouze Německo je spokojené, protože euro kopíruje marku a německá kancléřka šéfuje celé Evropě. Pro stabilitu v regionu je to poněkud málo. Zatím to však na změnu nevypadá. Evropa totiž celkově zlenivěla. Je tu dobrotivý Brusel, který výměnou za naši svobodu (krásný příklad v podobě kvót na uprchlíky) posílá pár stříbrných do našich rozpočtů. Jenže ani Evropská centrální banka nemůže tisknout peníze věčně. Otázkou je, co bude pak…