Rudý komunista modrý rezervista

Jak si tak čtu blogy, komentáře pod nimi, uvědomuji si, a čím dál víc, že se v roce 1989, koncem listopadu rozhodlo rozloučit s rudou živnostenskou knížkou, alias legitimací komunistické strany Československa, asi 1 700 000 spoluo

Vzpomínám, jak mnozí se s ní loučili těžce. Tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý řekl v televizi. „To víte, z lidského hlediska to nebyl pro mne jednoduchý krok.” Rozuměl jsem panu ministrovi hodně. Znal jsem spoustu lidí, kteří rudou knížku, na srdci pečlivě uschovanou, v časech, kdy už nebylo výhodné být komunistou, těžce odevzdávali. Velmi těžce.

Ono vzdát se rudé živnostenské komunistické legitimace, znamenalo se rozloučit s roky výhod, privilegovaného postavení v zemi, kde bylo 1 700 000 rovnějších mezi rovnými. Někteří z nich víc, někteří méně, ale privilegia měli všichni z nich. Na to se dbalo.

Takže chápu, že pokud se z lidí, kteří byli nadřazeni všem, stali lidé, co najednou museli ukázat, že nikoliv bolševická uvědomělost, ale obyčejná práce se cení a jen za tu se platí, pak jim bylo těžko. Mnohým hodně těžko. Ano ano, mnozí se chytili, kabátek převlékli, zbohatli, neb měli vědomosti a známosti a ledacos za laciný peníz prodali.

Nelze popřít, že mnohý komunista, kdybychom parodovali Fráňu Šrámka, byl najednou modrý rezervista. Najednou se neznali k bolševickým ideálům, už nechtěli být lidmi zvláštního ražení, ale ctihodní demokraté. To bylo najednou disidentů, co vstoupili do KSČ z toho důvodu, jak říkali, do „rodné strany” s odporem vstoupili.

Prý aby mohli ovlivňovat, svět zlepšovat. No, většina z nich vstoupila z toho důvodu, aby mohli zlepšovat své postavení. Tenhle krok jim zcela vyšel. Někteří, pravda, už to nestihli, jako třeba „demokrat” poslanec a místopředseda ČSSD Foldyna, který se s kandidáta KSČ stal sociálním demokratem. Známe se. Od plavby. Pak ukazoval v Hamburku vítězné „V”. I to jsem chápal. Neprohrál. Mnozí tam a jiní zase onam.

Takže když čtu některé příspěvky, nijak se nedivím. Z komunistů demokraty, dnes tak trochu přeci jen, co kdyby se doba jen tak mírně změnila „k lepšímu,” by se ta rudá živnostenská knížka mohla hodit. Případně uvědomělost, znalosti z VUMLu mohly hodit. Co kdyby?

Tudíž se nedivím, že z některých příspěvků na blozích iDnes ten stranický jazyk leze a leze. Přeci jen, je jich stále dost a dost mezi námi. Slzí za výhodami, slzí po privilegovaném postavení a kdyby ta dnešní demokracie byla ze zlata, byla by jim málo zlatá. Jsou většinou dnes nikým. A takové zásluhy měli, o ten socialismus se starali. 

Takoví ti dnešní mezi padesáti a osmdesáti lety. Přišli o mnohé a nemůžou tu ztrátu odpustit. Zaklínají se tím a oním, ale my, co si ten socialismus pamatujeme, pamatujeme, jaký opravdu byl, zas tolik po něm neteskníme. Tedy já po něm neteskním vůbec. Pamatuji si, jak mnozí z nich recitovali Šrámka, Nezvala, Majakovského a další. Recitovali, pak o nich mluvili pohrdavě.

Své děti, pokud to šlo, na vojnu poslat nechtěli, do dělnických povolání ani náhodou. Už neměli zájem, aby jejich děti posíli dělnickou třídu. Tam i tam šli jiní. Ti méně rovní. Ano, sedmdesátá, osmdesátá léta minulého století, byla skutečně doba tržního socialismu, jak napsal jeden komentující. Koupit se dala i ta rudá knížka. Všechno se dalo koupit, stačilo se jen zeptat: „Kolik?”
Takže, když mi takový člověk zvláštního ražení, začne tapetovat pod blog, nemám problém ho smazat. Klidně může volat a naříkat, že cenzuruji.

A ještě něco, aby se ten člověk zvláštního ražení nenudil, může si Šrámka recitovat. Necítím potřebu mít pod blogem skrytou bolševickou propagandu. Má právo mít svůj blog, tam si psát, co uzná za vhodné, to mohu otevřít a také nemusím, má právo se mnou nesouhlasit, ale číst bolševické bludy, či urážky pod svým blogem, nehodlám. Jo jo.

FRÁŇA ŠRÁMEK: PÍŠOU MI PSANÍ 

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat. 

Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své. 

Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám. 

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….! 

PS: To rudý komunista, modrý rezervista zpívali komunisté za první republiky.