Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."

Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.

Stál jsem u baru, pil sodovku a džus a sledoval cvrkot. Sodovka a džus je můj oblíbený nápoj už dlouhá léta. Nechlastám kořalku ani víno ani pivo. Jen nealko. Jsem považován mnohými za vola, ale tím se nezabývám. Poznal jsem mnoho volů, kteří dojeli na nadměrný chlast , o drogách ani nemluvím. Sám jsem extremista a z chlastem jsem měl značné potíže. Nikoliv proto, že bych vydržel málo, ale proto, že jsem vydržel hodně a moje tahy trvaly několik dní.

Pak jsou potíže všude. Po hospodách, protože v opici se peru. Mám bojovnou opici, doma, v práci. Jednoho dne jsem zjistil, že už je to na levačku kam se kouknu. A hlavně „železné zdraví,” začalo lehce rezavět. Ze dne na den jsem přestal. Od té doby skoro klid. Bojovný jsem pořád, ale už méně, nejsem navíc žádný mladík. Pravdou je ovšem, že střízlivý těch křivd proti sobě tolik neshledávám.

Takže tak tam stojím, dívám co co a jak a cítím na sobě pohled. Jen  se pootočím a vidím brunetku s velkýma hnědýma očima. Brunetky s velkýma hnědýma očima mají na mne spadeno. Jsou většinou milé, přítulné a věrné. Nevím čím to, ale pokud jsem potkal tenhle typ, nedělal jsem si starosti jestli mě chce nebo ne, jestli mi bude věrná nebo ne. Většinou mě chtěly a většinou mě ke své škodě hodně milovaly. A musel jsem se hodně snažit aby mě některá, pokud jsem si ji pustil blíž, opustila.

Bezostyšně jsem si ji prohlédl, ale neuhnula a nezatvářila se pohoršeně. Pak na mě kývla abych přišel blíž. To už není tak časté ani u hnědooček. Byl jsem zvědavý a tak jsem šel. Řekla; „Posaď se, potřebuji se tě na něco zeptat.” Na to jak byla mladá byla poměrně vofouklá. Tak jsem si neodpustil. „Hele herečko, seš sice docela hezká, ale na svůj věk poměrně drzá. Si tykáme?” Usmála se a řekla „Jasně, právě si s tím souhlasil.” Nekecala. Souhlasil. Pokračovala. „Jsem tu s kamarádkou, která tě zná a říká, že jsi slušný chlap.” Byl jsem zvědavý co bude dál a čekal na pokračování. Sdělila mi, že si k nim přidal před vchodem nějaký chlap, ona na něj není zvědavá a potřebuje někoho, kdo ji dovede domů. Zdůraznila. „Před dveře.” Nijak se mi do toho nechtělo. Od svých osmnácti let, kdy si na mě počkali čtyři hoši kvůli tomu, že jsem jednoho z nich na parketu zametl kvůli holce, jsem se zrovna nehnal do dobročinných skutků spočívající v ochraně někoho, koho vůbec neznám.

Zeptal jsem se: „Kde je a o koho jde.” Ukázala na parket a řekla: „Ten v těch černých džínách, co tancuje s tou malou blondýnkou.” Dal jsem očko tím směrem a uviděl Mirečka. Blondýnku jsem skutečně od vidění znal. Naďa se myslím jmenovala. Pokud šlo jen o tohle, tak to skutečně nebude problém. Mireček si sice občas myslel, že je mistr světa. Což skoro byl. Ale ne v boji muže proti muži. Jeho kvality spočívali v něčem jiném. Jen jsem nikdy nevypátral v čem.

Zeptal jsem se ještě jednou. „Víš určitě, že jde jen o tohle?” Přikývla. „Dobře, kde bydlíš? Odpověd zněla. „V Boleticích. Pokrčil jsem rameny.” Fajn, dopravím tě na městskou, nebo ti zavolám taxíka a dovedu tě k němu. To by mohlo stačit.” Zeptala ses úsměvem. „Nepojedeš se mnou.” Podíval jsem se na ni a bylo jasné, že se baví. Dvaceti pětiletá holka si střílí z šedivého staříka. Jen jsem lehce zvedl čelo a vysvětlil ji. „Koukni zlato, já se sice rád projdu, a z Boletic do Býnova je to fakt pár kroků, Jenže nemám chuť se projet do Boletic a zpátky abych ti dal před dveřmi pusu na tvář na dobrou noc a jel domů z pocitem dobře vykonaného prospěšného skutku.” Podívala se na mě oči ji hrály a pobaveně řekla: „Chápu, dvacet ti už není a nemusíš mít všechno hned, vid?” S tím se dalo souhlasit. Jen sem se zeptal: „Chceš jít hned?” Nechtěla. Tancovat se jí chtělo. Šli jsme. Mireček měl na parketě nějakou poznámku mým směrem, ale na můj dotaz, jestli je v něčem problém? Odvětil zcela upřimně, že není a všude vládl už jen klid a mír. Znal mě. Nejsem ani největší, ani nejsilnější, ani nejlepší, ale když už se rozhodnu, že se chci prát, pak se peru. Mezi takové Mireček nepatří. Ani nevím proč se mu říká Mireček, taky už nebyl nejmladší.

Hráli zrovna nějaký cajdák, takže se ke mě přivinula a šla se mnou celým tělem. Tohle, když ženská umí a udělá při tanci, nemusí už o sobě většinou říkat nic. Z takových při tanci vykoukne ten skrytý plamen. Nebyla žádná superkráska, ale voněla a byla jí náruč tak akorát. Začalo mi být líto, že by to mělo být jen ke dveřím, ale rozhodně jsem si zakázal jet s ní. Pokud by vše skončilo u dveří, měl bych zkaženou náladu mnohem víc, než když ji podle dohody, co jsem ji navrhl odvedu jen ven a posadím do taxíka.

Hudba dohrála, šli jsme si sednout. Mireček pochopil, že tohle pro něj nebude a věnoval se blondýnce. Cena útěchy. My s Hankou jsem jen tak nezávazně klábosili, seděli jsme proti sobě, odděloval nás stůl a byl jsem moc rád, že to tak bylo. Jen bych si dělal zbytečné chutě. To jsem pochopil. U některých holek je tohle jasné během okamžiku. Mají zájem, ale ne o sex, hned dnes a a za každou cenu, opřená u někde u lavičky. Věděl jsem, že když nic neuchvátám, mám šanci.

Moc jsem nemluvili, ještě několikrát tancovali, a stačilo nám jen být spolu. Konečně nejsem nijak zvlášť vtipný a výřečný. Nemám potíže promluvit, ale nevadí mi mlčet, třeba i několik hodin. Řeč obstarávala ona. Vyprávěla mi o sobě, o rodičích, jak některé ženy pokud ve vás mají důvěru dělají. Poslouchal jsem, sem tam něco prohodil abych měl pocit, že je to dialog. Pak přišel konec. Zaplatili jsem. Ona i já jsme to měli jednoduché, dva džusy a dva její toniky a kafe a šli jsme. Zavedl jsem ji na stanoviště, kde stál s taxíkem můj kamarád Zdeněk. Než si sedla, dala mi zlehka pusu. Na rty. A do ruky mi položila vizitku. „ Kdyby si mi chtěl zavolat.” Řekla. Měla ji připravenou. Zdeněk se podíval na mě, na ni a řek. „Jako vlastní mámu, brácho.” Známe se od dětství a jsme z jedný ulice. Přes ulici jen. Věděl jsem že je v dobrých rukou.

Došel jsem domů,.Od Grandu do Býnova to není tak daleko a ani jsem moc nepřemýšlel. Jen jsem se trochu divil, co mladá holka vidí na chlapovi, co by jí mohl být tátou. Jenže v ženském pohledu na to co je „správný chlap,” se vyznají jen ty ženské, co v něm toho správného chlapa vidí. Došel jsem domu, Položil vizitku na stůl a seděl.

Najednou zazvonil telefon.Zvedl a slyšel: „Čekala jsem že zavoláš.” Zmohl jsem se jen na: „Chtěl jsem, ale až ráno.” Ani jsem se neptal kde vzala telefon. Bylo mi jasně, že Zdeňka cestou vyzpovídala. Jen sem se zmohl na další blábol. „Chtěl jsem, ale ani nejsem schopný na tebe myslet, jak na tebe myslím. Hele, mě je čtyřicet sedm, tobě dvacet pět, co od toho můžu čekat? ”

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak řekla. „Jindřichu, požádala jsem tě o pomoc a ty jsi mi vyhověl. Choval ses ke mě slušně celou dobu. A vlastně jsem ti ani nepoděkovala. A nakonec mi ještě řekneš, co mi žádný chlap nikdy neřekl. Žádný chlap mi nikdy neřekl že na mě myslí tolik až z toho nemůže myslet.” Teď jsem zase chvíli mlčel já. A najednou jsem slyšel sebe sama jak říkám. „Tak víš co? Já zavolám Zdeňkovi a za chvíli sem tam.” Bez jakéhokoliv zaváhání řekla jen jediné. „Přijeď.” A jel sem.