Nikdo nic za nikoho neodžije

Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...

Trochu mne děsí ta sucha. Mám rád slunce, ale jak jsem vždycky říkal kolegyním, které naříkaly nad tím, že v sobotu v neděli bude pršet, doporučil jsem jim, že se mohou odstěhovat na Saharu, tam slunce svítí skoro pořád. Prší tam minimálně. Nechtěly.

Rád poslouchám, pokud jsem v suchu, bubnování deště na okna, na plátno stanu, či střechu, kde jsem zrovna schovaný. Pro mne je to uklidňující zvuk. Pochopitelně, musí pršet přiměřeně, ne jako v roce 2002 v srpnu, kdy byla tisíciletá voda. To jí bylo už kapku příliš. V Děčíně na skále, na níž stojí děčínský zámek, jsou různé záznamy o velké vodě, ale ten z roku 2002 jasně vede.

S údivem jsem zjistil, že blogerce Palkové stáhli blog z hlavní strany. Občas mne udivila svým způsobem argumentace, tím, jak chtěla stále vyhrát a kopírovala do diskusí i svých textů většinou neoznačené cizí textů a nedala si říci. Od nikoho. Pak když jsem zjistil, že se zúčastňuje vědomostních soutěží, uvědomil jsem si, že ta dáma se vlastně chová, jakoby soutěžila s celým světem, hlavně s muži.

Inu, jsou tací lidé, co mají potřebu kdykoliv a komukoliv udělat přednášku, jen aby bylo jasné, že oni jsou ti, co vědí všechno a nad ně není. Neustále hrají na vítězství. Myslím si, že tací lidé mají dost těžký život s tím, jak musí těm druhým dokázat svou převahu. Většinou se od takových lidí vzdálím, neb nemám potřebu se zúčastnit hry na nejchytřejšího. Dlužno říci, že blogerka Palková není v této komunitě tak osamělá.

Sem tam si s nimi zahraji, ale jen do určité míry, pak zjistím, že s těmi lidmi stejně nic nesvedu, o ničem je nepřesvědčím, takže je opustím a nechám je jejich „chytrosti” a na prvním místě na bedně, jak se praví ve sportovním žargonu. Většinou zjistím, že jsou dost osamělí, potřebují ty druhé přesvědčit o svých kvalitách, protože zjednodušeně řečeno, oni žijí v přesvědčení, že jedině první místo je to místo, aby si jich lidé mohli vážit.

Říkám tomu hra na dokonalost. Být dokonalý a všemu rozumět, všechny kolem sebe poučit, je život náročný a přináší mnohé komplikace. Těmhle lidem nestačí být dost dobrý, oni musí být dokonalí. Ti lidé si ani nevšimnou, že jejich úsilí být dokonalý je připravuje o veškeré radosti ze života. Pokud ne o všechny, tak o velkou část.

Ale, nakonec s tím musí žít jen oni sami. To je na životě krásné a zároveň mnohdy i děsivé, že život máme jen jeden a musíme ho žít jen my sami. Nikdo to za nás neudělá. Jak říkají zenoví mistři, Nikdo se za nás nenají, nevyprázdní, neoblíkne, aby nám nebyla zima... Všechno musíme jen my sami. Pokud se nají má láska, můj hlad se tím prostě nezmenší.

Tak tak, člověk žije dokud může a chce. Je to jen a jen na něm. Tak nějak jsem zabrousil do trochu metafyzických poloh, ale to občas neškodí. Jo jo.

PS: Přeji blogerce Palkové, aby se mohla vrátit mezi nás. Nakonec, možná jí díky té korektivní zkušenosti něco dojde. I když to hned nepřizná.