Ručičky nebojte se

Byl jsem v létě v rodné vsi své matky. Stakčin se jmenuje. Po čtyřiceti pěti letech jsem se tam vydal. Už jsem myslel, že se na to východní Slovensko, mezi Rusňáky už nevydám.

Nakonec jsme se tam vydali cestou Radkou z  Haliče, kde jsme putovali po starých židovským městečkách a vesnicích. Židé už tam dávno nejsou. Vzal si je holokaust. Sem tam opravené synagogy, nebo rozvalené židovské hřbitovy. Smutná země ta Halič.

Nejsem sice Žid, ale nějak k nim mám blízko. Takže z Haliče přes Medzilaborce, Sninu, do Stakčína. Ve Snině se mluví slovensky, tedy hutori, dodnes, ve Stakčině se bisiduje. Dodnes. Oběma jazykům rozumím. Díky tomu, že jsem tam dost dlouho jezdil s Výchoďáry a Rusňáky se potkával i v pozdějších letech.

Myslel jsem že už ve Stakčině nikoho příbuzného nenajdu. Leč mýli jsem se. Po pár dotazech a v debatě, co tam hledá Čech, kdy jsem odpověděl, že moje matka je zdejší, jsem byl přijat jako vlastní, probral jsem s lidmi historii rodiny, pomluvili jsme pár známých, protože to se tak dělá, když se lidé baví o těch co už nejsou. A zjistil jsem, že ještě tam žije můj osmdesátiletý bratranec Laco. Laca jsem viděl před těmi čtyřiceti pěti lety naposled. Zrovna stenkrát si  vzal cikánku z místní osady. Krásnou, přesně jak se zpívá té písni: Cikánko ty krásná...

Cikánská osada ve Stakčíně se vymyká všem osadám, které jsem kdy viděl a zažil. Jiná, než v televizi ukazují. Pojedete-li kolem, nevíte, že jedete kolem cikánské osady. Jasně, jakmile jsem zmínil Laca, všichni věděli, že je to ten, co si vzal cikánku. Takže, po informaci, že Laco žije, jsem se vydal přes ves směrem do osady. Potkal jsem starší dámu kolo vedoucí a ptám se ji jestli Laco Pavlišák bydlí, co bydlel. Dotazovaná byla Laciho žena. Já nepoznal ji, ona mne, přeci je čtyřicet pět let je čtyřicet pět let.

To, že nás, mě a moji partnerku pozvala domu, bylo v tu chvíli samozřejmost. Laci byl v lese. Vrátil se s houbami a zíral, jak vizír. Ale syn Katy, je syn Katy. Jen okomentoval, že si taky myslel, že nežiju.  Za chvíli jsme probírali rodinné skazky, kdo kde je, kdo žije, kdo ne. Přišli jejich děti, děti jejích dětí. Aby se sezmily s člověkem, co byl jejich příbuzný.

Otcové těch dětí, nebyli doma. Ale v Německu, kde pracovali jako pokrývači a klempíři. Takoví cikáni, co nedali na rodové tradice Romů a pracovali. Na té osadě to bylo vidět, že tam jsou neuvědomělí cikáni, co si myslí, že je nikdo živit nebude, tak holt se dali na práci.

Zřejmě nedali na pana Sekaninu, který je pochválil, že jsou jediní, co nepodlehli vábení kapitalismu. Proč je tomu tak zrovna ve Stakčině, rodné to vsi mé matky netuším. Jestli to vodou, nebo větrem, čí skvrnami na Slunci. Je mi záhadou, že zrovna tam, kde tedy Židy, podobně jako v Polsku zrovna nemuseli, ti cikáni tam jsou, jací jsou.

Ano, Laco, syn Haňi, jak se říkalo starší sestře mé matky si vzal cikánku. Ve vsi o tom všichni vědí, já jsem byl skoro po padesáti letech v cikánské oadě, kde jsem byl už kdysi a pokud tam přijedu, budu uvítaný jako člen rodiny, i když už třeba Laco nebude naživu. Ale dřou ti stakčínští Cikáni, dřou na ten kapitalismus. Jo jo.

PS: Tenhle blog je původně napsán pro jiný server. Takže pan Sekanina, který sem chodí též sledovat, co se tu děje, si ho zde i tam přečte. Tvrdil v jedné diskusi, že Romové mají rozum a nepracují. Pokusil jsem se tímhle blogem, jeho tvrzení vyvrátit. 

Správná cikánská píseň: