Též občas, ale celkem pravidelně zavítám na Slovensko. Poznám tam dva druhy Romů, ti kteří "makají jak barevní" a ti kteří snad nikdy dělat nebudou. S těmi co "makají" jsem měl čest strávit dovolenou v jednom kempu nedaleko za naší hranicí.

Bydleli ve vedlejší chatě, bylo jich tak dvanáct. Ráno v sedm vypochodovali z chaty, šli okolo mě. Já jsem popíjel kafčo a pokuřoval první davidoffku. Každý z nich mě slušně pozdravil (dobré ránko) a šli si po svém. Vraceli se večer okolo 19 hod, opět mě pozdravili, zapadli do chaty a nevěděl jsem o nich. To trvalo po celou mou dovolenou. Náhodou jsem se dozvěděl, že dělají nějaký výkop ve složitém terénu, takže za to měli můj obdiv vydržet v třicetistupňovém hicu celý den makat. Jen jednou, tuším to bylo v pátek poseděli večer u táboráčku, popíjeli zásadně nealko, a zpívali potichu nějaké velmi smutné ale nádherné romské písně. Rád na to vzpomínám.

U Krompach jsme někdy na konci 80. let viděli romskou osadu vybudovanou ze všeho možného odpadu, vůbec jsem si nedovedla představit, jak v takových otřesných podmínkách mohli ti lidé žít. A pak jsme u Liptovského Mikuláše prošli romskou čtvrť s procovskými vilami, před nimiž stály mercedesy...

Při průjezdu Rumunskem jsme z vlaku viděli tábořící kočovné cikány; u ohně ženy v pestrobarevném oblečení připravovaly jídlo, kolem nich pobíhaly děti, opodál měli zaparkované vozy kryté plachtami, a u nich se pásli koníci...

Bylo to závan něčeho neskutečného a nezapomenutelného... jak z jiného světa nebo z jiné doby. Možná že z doby Karla Hynka Máchy... :-)

Karma.

Pamatuji na Východním Slovensku, že ovládali některá tradiční řemesla jako nikdo jiný. Kotláři, kováři, korytáři, Předávali si řemeslo z generace na generaci.

Ve Stakčině se zřejmě ta tradice udržela.