Pluralis majestatis

Nemám moc rád prohlášení typu: „My Češi jsme takoví.” Nebo otázky typu: „Jsme skutečně, my všichni, tak závistiví?” Případně: „Všichni si tu myslíme!”

Jsem docela vycepovaný psychoterapeutickými výcviky, vlastní praxí, nadzvednou mne takové otázky a tvrzení. Pak reaguji dotazem: „Z jakého důvodu mluvíte za ostatní? Jste král, královna, že o sobě mluvíte, takzvaným pluralis majestatis? Zvolila vás skupina, národ, či jiné společenství svým mluvčím?” My se ptáme, my si myslíme je vyhrazeno, nebo bylo vyhrazeno pouze osobám královského rodu.

Takže, pokud někdo tímto způsobem mluví, dává najevo, že se táže, případně mluví za všechny členy skupiny, rodiny, národa či jiného společenství.. Což ani na chvíli, pokud jsem k tomu nedal souhlas, nemohu připustit. Možná Ludvík XIV si mohl troufnout říci: „Francie jsem já!” Možná mu ono tvrzení u Francouzů tehdy prošlo. Za mě ovšem nikdo nemluví. Ani president ne.

Někteří lidé mohou být závistiví, někteří lidé se mohou podvolit za koblihu, někteří lidé mohou vidět fotbalové, hokejové, či jiné národní mužstvo, jako doklad úpadku národního ducha, ale stále mluví jen a jen za sebe. Někteří mohou vidět profesionálního sportovce jako celebritu, které je dovoleno více než jiným, ale i ti mohou tato tvrzení hlásat jen a jen za sebe.

Nijak mne nebere debata kolem Ester Ledecké, Sereny Williamsové, Christiana Ronalda, Jaromíra Jágra a dalších natolik, abych se zapojil do případné debaty o jejich platech, chování atd. Pokud se dozvím něco kolem toho, mám za to, že si mohu myslet svoje o jejich chování, platech, aniž bych musel nutně cítit jakoukoliv závist. Nebo abych je soudil.

U profesionálních sportovců očekávám výkon, pokud si zaplatím za podívanou. Nic víc a nic méně. Žádné filosofické výkony, nebo hluboké myšlenky. Vím, na rozdíl, od některých lidí naivnějšího typu uvažování, že totiž určitý druh dovednosti nezaručuje a dokonce ani nevyžaduje nějak extra vysoké IQ. Případně nějaký zvláštní morální profil. A ti lidé ani ono IQ, či morální profil, nijak dost často nemají. Rozhovory v časopisech s nimi nic, bez čeho bych nemohl žít, neobsahují.

Osobně nepovažuji profesionální sportovce za něco výjimečného, co je třeba následovat, obdivovat, platit za jejich výkon nadměrné částky. Podotýkám, že se rád dívám na profesionální fotbal, přesto mě nijak ti lidé neimponují. jako sportovci, umělci jsou dobří. Ale, viděl víc než dost v debaklu. Rád sleduji jak hrají, ale jejich osobní život mi dech nijak nebere, ani většinou jejich IQ ne. V očích mnohých mohou být tito lidé obdařeni zvláštní aurou, ale v mých ne.

Nechci jejich chování ani soudit ani hájit.Co jsem zjistil. Většina z nich neumí s těžce vydělanými penězi hospodařit, neumí unést odchod ze slávy a z veřejné pozornosti. Ztráta popularity je pro některé konec světa. Za dvacet pět let profesního života, jsem těch „celebrit” v debaklu viděl víc než dost. O dalších debaklech celebrit jsem si přečetl.

Na některé se dělá sbírka, protože živoří.Uměli svou profesi a dál už nic. Nebyli možná ochotni, možná schopni se o sebe postarat v dalším životě. Bylo dost málo těch, kteří pokračovali v dalším životě úspěšně. Tenista, který neunese porážku, rozláme raketu, vynadá rozhodčímu, není pro mne vzorem člověka, kterého bych doporučil svým dětem následovat. Stejně tak fotbalista, trenér, co prohraje, profetuje miliony a že jsem takových pár viděl, mne nijak neokouzlí. Vydělali miliony a mnozí pak nemají díky způsobu života ani na alimenty. A že je nemají jiní, méně slavní, není pro mne argument.

A mohl bych pokračovat s umělci, kteří vyletěli nahoru, aby se po pár sezonách sesunuli dolu. Sesunou se dolu a vlastně nevědí si rady se sebou, se svými vztahy, dětmi, ztrátou slávy a pozornosti. Ano, rád si pustím jejich muziku, kouknu na filmy, tedy někdy, ale že bych je doporučil k následování, to ani náhodou. Nesoudím a nehájím. Vybrali si cestu.

Vždy mne totiž zajímá, jak si lidé poradí a obstojí v zátěžové situaci. Ať se jedná o lodníka, který poprvé nastoupil na loď a musí se těžce učit potřebné dovednosti, nebo bývalou profesionální atletickou, tenisovou, či fotbalovou hvězdy, kdy dovednosti, které léta pilovali, jsou najednou už celkem k nepotřebě. . Pak se ukáže co v kom je. Jak ti lidé umí unést sestup, novou situaci ze své profesní výjimečnosti a sžít se s tím, co přijde potom.

Myslím si, že kvalita národa se neukazuje na národních mužstvech složených z profesionálních sportovců, ani na profesionálních umělcích, ale na tom, jak umí snášet a vyrovnat se ten národ jako celek s potížemi. Vzpomínám si na chování lidí, jak v roce 1997 a v roce 2002 při katastrofálních povodních, které jsme jako společnost zvládli. V tu chvíli jsem byl na tenhle národ hrdý.

Lidé byli ochotni pomoc a také pomohli postiženým, stejně tak, když se stane ve světě neštěstí, vždy valná většina Čechů, Moravanů a Slezanů se plácne přes kapsu a ze svých peněz přispěje. A není ten příspěvek malý. Takže pokud například paní Palková na iDnes položí otázku: „Závidí čeští muži úspěšným ženám?” Odpovím.

„Ne jako celek nejsou ti muži závistiví, možná jednotlivci ano, protože, když spočítám diskutující, zjistím, že se nejednalo o závist, ale pouhý nesouhlas s chováním „celebrity,” která neunesla porážku.” A dodal bych pro tu dámu. „Možná by bylo dobré sebe sama se zeptat, jak vlastně vidím svět kolem sebe a z jakého důvodu ho tak vidím?” Ať se to týká lidí, nebo institucí. Jo jo.