Okamžik loučení

Ještě se vrátím k debatě, která nastala pod blogem Vladimíra Kroupy, jež ho inzeroval pod názvem: Cirkus bude, a ne že ne, aneb na hlavu postavený svět těchto dnů.

Necítím potřebu polemizovat s blogem samotným, jeho kvalita není nijak z mého hlediska závratná, myslím, že má jen zajímavou vypovídací hodnotu o autorovi samotném, ale s některými pohledy v diskusi vyjádřenými.

Setkávám se v terapii s lidmi, kteří se vyhnuli pohřebnímu obřadu, neumožnili svým dětem se takového obřadu účastnit a později tím trpěli. Na duchu i na těle. Pak se musel udělat náhradní rituál, který tu duševní, duchovní i tělesnou újmu napravil. 

Setkal jsem se s lidmi, a i nadále setkávám s lidmi, kteří zřetelně dali najevo, že všechny pohřební obřady, a stejně tak, že svatební obřady jsou zbytečné. Jejich slovy: Za pohřeb, svatbu člověk vyhodí jen peníze a jediný význam má ten obřad pro zisk pohřebních služeb. Či agentur, které se zabývají svatbami, kde zapůjčují šaty, auta a další.

Tahle tvrzení se objevují čím dál častěji a častěji. Z ekonomického hlediska je to nezpochybnitelný fakt. Z lidského hlediska tímto způsobené ekonomické ztráty, paradoxně působí příznivě na lidskou psychiku. V obou případech lidé totiž projdou důležitým emočním procesem, kterému někteří psychologové říkají: „Odžití.” Lidé si musí odžít událost, která je emočně náročná. A tou je událost loučení.

Pokud někdo zemře, lidé se sejdou na pohřbu, projdou rituálem, který jim ono odžití umožní. Sejdou se třeba v kostele, obřadní síní, někdo pronese řeč, kněz odslouží mši za zemřelého, je-li tam ochota i v dnešní době, lidé se společně pomodlí za pokoj duše, já se tedy vždy modlím, i když to není církevní obřad, protože modlitba mi umožní se rozloučit se zemřelým, který z mého hlediska přešel do jiné dimense, kterou sice neznám, ale ve kterou věřím. Ale i ve mě vzbuzuje obavy, neb se člověk vydává do neznáma.

Doprovodit, rozloučit se, projevit úctu a milosrdenství zemřelému, aktem odpuštění, srovnání se s tím, že už je mimo. Je mimo tento svět. Oplakat ho.  Ony projevy byly odjakživa důležitými rituály.

A podpořit pozůstalé svou účastí, je z hlediska psychologie velmi důležitý akt, který v nás udržuje pocit lidství a člověčenství. A pokoušet se uchránit před touto realitou děti samotné, je ve neprospěch těch dětí. Bývalo běžné, že se děti toho zúčastnily a jsem přesvědčen, že i negativní zážitek hraje svou roli v dozrání a dospívání. Ono společenství lidí spoluprožívajících je naprosto zásadní pro dobré vztahy. 

Člověk je člověkem, že má rituál, říkají antropologové. Z toho důvodu, ve všech kulturách rituál hraje tak důležitou roli. Rituál svatby je také rituál loučení a vydání se na cestu, na níž neznáme konce a jen věříme, že bude dobrý. Podobně jako u toho pohřbu. Jsou si oba podobné právě v tom, že mají okamžiky dojetí.

Rodiče pláčou, když pohřbívají své děti, děti pláčou když pohřbívají své rodiče, lidé pláčou, někteří, protože jim je jasné, že tohle je konec a onen přítel s nimi bude už jen ve vzpomínkách. A nebo pláčou, aby si ulevili. Čímž si prospějí.

Při svatbě pláčou matky, protože toho jeho nejlepšího, jim odvádí nějaká jiná, stejně tak jsou naměkko otcové, když si do péče bere jiný muž jejich dceru. Jak říká Písmo:

 Opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a budou jedno tělo a jedna duše.

Vybral jsem záměrně jen tyto dva rituály. Oba rituály jsou rituály konce a nového začátku. Tedy pro věřící. Ateisté to mají jinak, ale tím se nehodlám nějak zabývat. Z psychologického hlediska je důležité, jak už bylo řečeno, si vše odžít a prožít, projít tím, uvědomit si, že je konec a začátek, a začátek a konec. V tom případě končí formálně soužití rodičů s dětmi a začíná soužití muže a ženy. I přesto, že spolu třeba už dávno žijí.

Jak je vidět, ani jedno není formalita, ani jedno není jen podívaná pro lidi, ale důležitý bod v životě člověka. Kde je odpuštění, poděkování, smutek i radost. Vše v jednom. Na všech pohřbech, na kterých jsem byl a bylo jich hodně, lidé plakali a na všech pohřbech lidé zpívali a s úsměvem vzpomínali na zemřelého. V kruhu rodiny a přátel.

Stejně tak na svatbě. Všude se jedlo, pilo a zpívalo. V kruhu rodiny a přátel. A člověk je člověkem proto, že není přirozený, ale protože má kulturu a rituál. Tím vším je člověkem. Není-li tomu tak, pak ho ono vyhnutí se odžití a prožití dohoní a potrestá. Na jeho vlastním těle i duši. A že někdo uzavře na tři hodiny ulici, kvůli pohřbu mi vadí skutečně málo. Vlastně vůbec.

Viděl jsem pohřeb v Chile, kde stotisícovým městem po hlavní ulici, šel pohřební průvod asi dvou tisíc lidí. Rodina a sousedi ze čtvrti. Žádná honorace. Jen doprovázeli souseda, kterého znali. Mnohem víc mi vadí vylitá kyselina na ulici. Tím pádem zničená ulice. Jo jo.

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného.