Pohřebnímu průvodu Kočků nelze upřít, že je to dnes už dost vzácný projev dokonale nepodmíněné rodičovské lásky. Že Kočka mladší zabil člověka, touto láskou nijak neotřáslo, stejně mu uspořádali velkolepý pohřeb. (Což nic nemění na tom, že mi to zároveň připadalo jako zbytečně okázalá drzost.)

A když se takový monstrprůvod koná jako vzpomínka na zabijáka, to vám nevadí? Pro mě je to provokace.

Jako, že zabíjel z rozkoše? Sebe a druhé?

Já myslím, že lidem nejvíce vadila bezohlednost k účastníkům dopravního provozu, který je v Praze už tak dost komplikovaný. Já se v Praze moc nevyznám, ale když jsem se dívala na mapu, kudy pohřební průvod šel, tak jsem si říkala, proč nemohl jít například Slezskou, která je souběžná s Vinohradskou?

Protože je zvykem jít hlavní ulicí. Proto. Magistrát to povolil, magistrát je odpovědný za komplikace.

Nesouhlasím. Jeden extrém je pochovat nebožtíka bez obřadu kvůli úspoře peněz a druhý, dávat pompézním obřadem okázale najevo, že na to mám. Což je případ rodiny Kočků. To, že jste viděl v Chile pohřební průvod s mnoha tisíci truchlícími není žádný argument. Taková zvyklost prostě u nás není.

Tak pamatuji se v mém dětství, kdy normálně šel pohřební průvod ulicí na hřbitov. Takže na vašem míste bych byl opatrný s tím tvrzením, co u nás je zvykem a co ne. Spíš

Velmi dobrá, hluboká lidská úvaha. Její pravdivost bych mohl potvrdit na několika příbězích ze svého života, kdy jsem buď stihl anebo zmeškal pohřby osob nějak spojených s mými osudy. Ten druhý případ, zmeškání, pak vytváří v duši určitá "prázdná místa".

A pokud jde o rituály jiných lidí a jejich představu, jak je chtějí provést a prožít, si obvykle jen zopakuji staré známé "přej a bude ti přáno".

Vždy funguje zákon rovnováhy - Jestli já nebudu přát jiným jejich obřad či rituál, určitě se mi to nějak nemile vrátí.

Dík za Hradišťan na konci, se zhudebněnou básní Jana Skácela

Skácela mám rád.

Přej a bude ti přáno. Ti lidé nikomu nic nepřejí, protože jsou zahleděni jen do sebe a netuší, že i jednou budou potřebovat ono: Přej a bude ti přáno!

Bude to rok, o smrti a svátku zemřelých jsem napsala blog a dva před tím o dušičkach a Romech.Neni to o tom, o čem píšete Vy. Ale když tam kdesi píšu, o tom rychlém umření, kdy někoho milovaného mnohdy nemáme šanci ani vidět...přijedou havrani, z nemocničního lůžka zřízenec...lze pak chápat, jak se s člověkem loučí někdo jinak, jakou úctu mu prokazuje slavnostní po smrti. A proč já píšu pořád o své tetě...? Rozhodnutí které se tenkrát udělalo a já nemohla nic...chápete. terapie?...cokoliv, kde tu o ní mohu psát...blogmožnost je moje terapie... Bolavě krásný cikánský dušičkový Rokycany...a články jiné.

U toho pohřbu v Praze...mně jde jen o trasu, ale jsem zase i schopná i vnímat , co o právě té trase a jejím významu napsal Patrik. Pokrytec nebudu...ze se to vnímá všelijak a s puncem okaté propojenosti...to chápu taky. Jinak karma. Samozřejmě: :)

Ona "okatá propojenost" taky může být spojená i s tím, že pokud to nebude okaté, nebožtíkovi se s tím přechodem do jiné dimense ublíží. Ty rituály mají ještě mnohem hlubší význam. Trochu jsem se o tu kulturní antropologii zajímal. Pak se peněz nelituje.

Vyformoval jsem si bonmot, že - Není špatných dětí, pouze nedobrých rodičů. Logicky, pak dotaz - Jaká je potom ta správná výchova? Odpovídám, že ta nejtěžší je ta nejjednodušší = Běžným příkladem. Uvědomil jsem si to, že nelze připustit model - "Dítě, teď všeho nechej, nyní si sedni a budu tě vychovávat". I úsměvnosti počátků : "Tatínku již ležíš v posteli - čistil jsis zuby"? Podobně, byl jsi na WC - co opláchnuté ruce? Takže otravný a docela náročný proces souladu - Řečí a následujícíh činů! Pak se z toho vyskládá život celý!

Tam poté patří, i ty "Mezigenerační vztahy - rituály". Není možné nectít zdravotně, či již duševně ochablé rodiče, neposkytovat pomoc ap. Jakkoliv je to náročné i bolestivé - Ten dospělý člověk vlastně mládežníkům říká - Jak se vlastně mají chovat k němu samotnému! Proto s odstupem času, naprosto vděčně vzpomínám na svého moudrého a bonmotovitého otce. Je z čeho čerpat. Např. - "Synu na hřbitov samozřejmě choď, ale bez dětí to v podstatě nemá žádný smysl". Tak celoživotně chodíme - "Já tam řečním" a snažím se o výklad poslopnosati - přirozena. Dnes je situace již jiná - "Řeční dcery", mluví o svém životě - "Chlubí se, co se jim podařilo", vzpomínají - Já již stojím kousek bokem a jsem naplněn uspokojením ...

"Synu na hřbitov samozřejmě choď, ale bez dětí to v podstatě nemá žádný smysl".

Jo, a ještě je dobrý, když se dětem vyprávějí rodinné příběhy.

Mohu potvrdit, má zkušenost s absencí rituálů se odráží ve zdravotním stavu pacientů velmi neblahým způsobem. Ono "odstranění" umírající babičky do špitálu je pro všechny momentální "úleva", jež se vrátí jako bumerang.

Karma.

Chápu je, oni se bojí svých emocí, které zažívají, nebo by mohli zažívat. Ale ten strach, pokud nepřekonají se k nim vrátí mnohem větší silou.

Kroupa sem, Kroupa tam, Kroupa kam se podíváš...

Aby jste se z toho vašeho Krupobití nezcvoknul !

A on ten blog je o Kroupovi? Je jen reakcí na diskusi. Tak se uklidněte.