Jako přes kopírák

Některé situace se v životě opakují jako přes kopírák. Třeba hazard. V dávno uplynulém mládí jsem četl knihu Jacka Londona: „Bílý Den.”

Jedna z těch jeho knih, kde oslavuje drsnost, nespoutanost člověka, který hraje o všechno. Peníze, lásku i o přežití. Hazardér. Jack London uměl tyhle postavy plasticky popsat, úplně jsem viděl ty lidi, co se dokázali vyznat v přírodě, sami v sobě už méně, hráli v té zlaté horečce o život, hazard o majetek a jen málokterý z nich uspěl.

Většina z nich dopadla prachbídně. Pozlátko romantiky Aljašky, zlaté horečky, jaksi vybledlo, možná dnes už vzkvétá v trampingu, možná. Ale přímo „kvete” ona zlatá horečka v kasínech, na burze a dalších podobných podnicích. Pochopitelně, daleko poutavěji se píše o těch, kteří riskovali a uspěli. O těch co neuspěli, nikde mimo exekutorských úřadů se moc nevypráví.

Byl to v tomto směru opravdu „bohatý” týden. Napřed mi volá kamarád advokát, že jeden náš společný známý má asi potíže. Takové ty finanční, dluhy z hazardu, kdy, když pije, hraje o všechno. Potíže, ze kterých mu nemůže ani tou nejlepší advokátskou radou pomoci. Říkám mu: „Vím, volala mi jeho žena. Pije, hraje. Chodil do terapie, už jsem ho dlouho neviděl. ” V noci mi přijde SMS. Klient mi oznamuje, že ruší sezení, protože po nějakém čase vyhrál v kasinu velké peníze a věří, že dostane zpátky, co tam nechal. Takže bych ho zřejmě terapií jen zdržoval od vydělávání peněz.

Jak říkám, popisy těch drsných zlatokopů, co přežili Aljašku, našli zlato, ty uměl Jack London skvěle. V tom románu „Bílý den” toužil vlastně popsat sám sebe, svůj osud. Byla tto jeho romantická představa. Nemohla vyjít při způsobu jeho života. Spáchal sebevraždu ve čtyřiceti letech. Nebyl Bílý Den, ale Martin Eden. Jeden z jeho dalších hrdinů. Ten skončil též se životem.

Hráči, takoví ti drsní muži, co bez váhání prohrají vše co mají, nez ohledu na své děti, ženy, později zahlceni svými dluhy, často končí dobrovolným odchodem ze života, jak se pak píše v jejich nekrolozích. Protože málokdo použije slovo „sebevražda.” Oni vlastně neodejdou dobrovolně, protože odejdou pod tlakem událostí v tom nekonečném hazardu, kde se hraje o vše.

Jsou unaveni tím způsobem života, který vedou a jež je směřuje do nekonečných potíží. Chtějí mít klid a už nechtějí ani o nic hrát. Skončí se životem, paradoxně podobni těm, co přijdou pod tlakem okolností do terapie, protože už také nechtějí hrát. Každý z nich zvolil jiné řešení. Řešení, kde se už nedá o nic hrát, nebo řešení, kde se už o nic nehraje. Ti i ti, jsou podobni vojákům vrátivšich se z války. Mnoho z nich vítězných, jak by řekl klasik, líté boje přeživších, leč v běžném životě neumějících žít. Dost často končí jako zločinci. Ti druzí, odevzdají zbraně, obléknou pracovní oděv a v potu tváře, dobývají chléb svůj vezdejší.

Obě skupiny hráčů, jsou si podobné tím, že jako vrcholoví sportovci umí myslet takzvaně vítězně. Shromáždit dovednosti, prostředky vedoucí k vítězství. Mezi vítězstvím a prohrou není nic. Všechno ostatní je pro ně podružné, nezajímavé. Pokud jde o vítězství všechny triky, prostředky jsou povoleny. Učí se tomu ti lidé od dětství. Ano, znám mnoho vítězných typů, kteří se hodí do armády, do vrcholového sportu, ale jen málokterý se umí uplatnit v tom běžném životě, kde se vyžaduje něco jiného. Třeba, že: Pracovat naplno neznamená nutně hrát na vítězství.

Častokrát mi znalí lidé říkali. „Proč ten svůj divadelní soubor nepřihlásíš do nějaké soutěže? Mohl bys v případě úspěchu, výhry se s nimi dostat jinam.” Odpovídám na tyhle dotazy: „Ti lidé umí hrát na vítězství, nejen hazardní hráči, ale i alkoholici, feťáci. Umí hrát o svůj život, umí riskovat, umí nasadit všechno. A obávám se, že tohle by se jim mohlo stát v případě, že začnou soutěžit na tom poli, kde bych byl radši, aby měli náplň, vedoucí k zamyšlení nad životem a k potěšení ze samotného hraní divadla.”

Osobně jsem v životě měl docela úspěch, který jsem naštěstí nemusel vysoutěžit v nějakém výběrovém řízení. Dělal jsem si své věci, které mne bavily a dodnes baví a jen jsem zaujal někoho, kdo rozhoduje. Měl jsem štěstí a jsem tomu rád. Ale protože jsem zaujal, nemusel jsem soutěžit, nemusel jsem vyhrát, také jsem nemusel přemýšlet o tom, co všechno udělat, jaké prostředky použít, abych zůstal na vrcholu. Život mne baví i v údolí.

Zřejmě nejsem vítězný typ. Dělám si svoje, co mne baví a nic víc v životě nepotřebuji. Je příjemné si vydělat peníze psaním na zakázku. Pokud není psaní na zakázku mým životním cílem, kde musím být úspěšný, vítězný, abych se uživil. A získal sebevědomí, sebeúctu. Obojí jsme měl i předtím, když jsem byl naprosto neznámý. A přesto jsem dělal a dělám svou práci naplno.

V Karma Józe se učí, že člověk se nemá zabývat výsledkem, ale samotnou prací. Dělat věci jak nejlépe člověk umí. Soustředit se na činnost, nikoliv na cíl. Ano, mohu mít cíl, ale dosáhnout cíle ještě vůbec nemusí znamenat vítězství, ale třeba jen potěšení, nebo poučení, jak dělat věci jinak, aby ona činnost vedla k větší životní rovnováze. Cíle se dosahuje, bez ohledu zda se nad něším nad něčím, či někým vyhrává.

Celý život jsem chodil dlouhé tratě. Sám. S nikým jsem nesoutěžil. A naučil jsem se nesoutěžit ani sám se sebou. A došel jsem díky tomu, kam jsem se rozhodl, že dojdu. Vidět cíl a zároveň sledovat cestu. Je mi lhostejné, jestli už po té cestě někdo šel. Důležité je, zda po ní jdu já sám. Podle svých možností a sil.

Tohle není většinou dáno hráčům libovolného typu. Ti buď tuhle mou filozofii přijmou, nebo zůstanou u té své. Je to jejich rozhodnutí a nelze bez jejich ochoty přemýšlet na smyslem situací, které jim jejich způsob života přináší, něco změnit. Rozhodnou-li se, že jejich smysl spočívá v hazardu, zvládání života na hraně, který je veden s vypětím všech sil, pak se nedá nic dělat. Jen čekat, jak dopadnou. Zmítají se mezi výhrami a prohrami.

Nejen v hernách, na hřištích, ale i ve vztazích. A jak říkají Španělé.„ O todo, o nada. Vše, nebo nic.” Něco je jim málo, a všechno mají jen málokdy, někdy vůbec. Jo jo.