Já se zase nezúčastňuji dávání hlasů pro nejlepšího herce, nebo zpěváka ... Já je potřebuji všechny ... a nejstupidnější je dotaz dítěti ... Máš radši maminku, nebo tatínka ...

V mládí jsem byl velmi soutěživý a ambiciózní, tedy výrazně orientovaný na vítězství, a to docela dlouho. Naštěstí jsem se dopracoval k závěru, že cesta může být lepší a přinosnější, než cíl, o vítězství nemluvě. Ano, není ostudou nebýt první a být v údolí.

Blog se mi moc líbil i odkazy a hodnocení JL, s nimiž souhlasím.

Karma.

To je rozumné, pane Macháčku. Vím, že u mladých lidí je soutěživost nutná, vede je k ní touha uplatnit se, vyniknout, získat větší sebedůvěru.. Prospěch z toho má i společnost. Touha po vítěství by měla být ale doprovázena moudrostí. Zvítězit ano, ale ne za každou cenu. A pak - kolik veleúspěšných lidí je šťastných? Někteří dokonce po dosažení nejvrchnějších příček skončí sebevraždou - a není jich málo. A pak - někdy jsou lidé nabádáni k soutěživosti i tam, kde je to úplně zbytečné. Pokud někoho těší nějaká činnost, proč soutěžit s jinými? Uspokojuje ho i bez toho soutěžení, které často přináší leda závist a zklamání. Soutěžit ano, ale brát to jen jako hru.

Líbí se mi myšlenka (spíše princip, než myšlenka), že je možné pracovat naplno, aniž by přitom člověk hrál na vítězství.