Dost velká zábava číst komentáře pod blogy

Občas čtu v komentářích na sociálních sítích,, hlavně pod blogy na iDnes, nebo aktualne.cz otázku, kterou považuji za naprosto drzou. Obvykle zní. „Co má za smysl, psát takové zbytečné blogy?”

Nebo hodnocení, to jsem zažil dnes, že jsem napsal tři zbytečné blogy, v nichž se jen vytahuji. Pan Jaroslav Kvapil tak pravil. Tedy on ještě pravil, že jsem hloupý, neschopný a nemá smysl se se mnou bavit. Na to jak jsem neschopný a omezený, měl potřebu se se mnou bavit třetí den pod mými blogy. Zvláštní.

Poté mi ještě sdělil, že jsem rozzuřený a on je v pohodě. Prožívá prý šťastné období. Ale podle jeho projevu to tak nevypadalo. Ale možná skutečně prožívá. Trochu podobný ženě, kterou opustil muž a ona má po čase potřebu mu ukázat kytici od milence a dát najevo své nové štěstí. Pamatuji jednu takovou. Přeji mu ho. No má láska není doma, dnes po koupeli ve Vltavě, tedy ona jen přihlížela, instaluje někde v Benešově uměleckou výstavu, tak mám čas se vybavovat.

Mezitím jsem pekl kachničku, byla skvělá, jen se rozpadala, a vlídně rozmlouval s panem Kvapilem, který si pak stěžuje, že ho diskuse se mnou zatěžuje. Což chápu. Se mnou, když nechci je skutečně těžké se domluvit, říkám v takových debatách, co mne napadne. Což mnohé diskutéry přivádí do rozpaků. Zmatu je a oni pokládají nijak moudré, či vtipné dotaz, na něž odpovídám, jak už jsem naznačil, jak mě napadne.

Nakonec na otázky a tvrzení typu, řekněme, prostinké, které klade pan Kvapil, moc chytrých tvrzení a odpovědí se najít nedá. Ty otázky a tvrzení skutečně nejsou jako z Akademie věd. Z toho důvodu nehledám při takových rozmluvách chytré odpovědi a jen tak si potlachat, mne opravdu baví. V práci k tomu nepřijdu. Nakonec proč hledat na stupidní tvrzení a přihlouplé otázky chytré vysvětlení a moudré odpovědi? Tuhle otázku mi ještě nikdo srozumitelně neobjasnil.

Ano, většina lidí, si dá práci vypadat za všech okolností moudře. Budují si vlastní sebeobraz, který pečlivě leští a oprašují. Já nikdy té solidnosti nedosáhnu. Díky zjevu a díky způsobu uvažování. Pochopitelně mé vyjadřování odpovídá mému uvažování. Udělal jsem objev. Zjistil jsem, že, jak tvrdí taoisté, nechá-li člověk řeči a chování volný průběh, stejně se nakonec všechno uspořádá samo.

Jen se toho jeden nesmí bát. Nechat plynout řeč, nechat volně plynout myšlenky a něco se stane. Asi nedostane člověk, přesně co si přál, ale už vím, že pokud jsem dostal, co jsem si přál, ne vždy jsem se radoval. Takže jsem nechal od včerejška život plynout, ráno jsem se vzbudil, přečetl pár komentářů od pana Kvapila, jak pod svým blogem, tak pod jeho blogy, podíval jsem se jak diskutuje s jinými.

Zjistil jsem, že je občas hrubý na oponenty, ale to já také, když mi začnou nadávat, klidně jim nadávám i já. Nakonec šaolinští mniši údajně říkají, že pokud mi někdo nadává, mám mu odpovědět stejnou formou ve stejné úrovni, aby se energie vyrovnala.

Cestou k vodě mi má láska vyprávěla, jak na ni zvedla hlas jedna kolegyně, jak ty urážky na které neuměla v tu chvíli odpovědět v ní leží. Co jako s tím? Prý si myslí, že už je pozdě s tím něco dělat. Já si nic takového nemyslím. Minimálně bych na jejím místě oné kolegyni řekl: „Neřvi na mě, neboť tím riskuješ mou agresi.” A klidně i třeba za týden a nebo ještě déle bych si dal práci ji tu informaci sdělit.

Agrese je prostě v určitých případech nutná k přežití a dobrému zdraví.
Ti co překračují úmyslně mé hranice, musí nutně vědět, že riskují. Minimálně stejný řev a stejné urážky.” Naposledy jsem na někoho řval, opravdu rozzuřený asi před dvaceti lety. Seběhl se celý pavilon. Jo a ještě jednou při zkoušce divadla v Bohnicích, kdy mě vytočila má láska, která přes několikeré upozornění vstupovala do něčeho, do čeho ji skutečně nic nebylo.

Prý mě bylo slyšet ze sálu až ven. Nepoužíval jsem ani v jednom případě hrubá slova, jen jsem dal najevo svůj hněv. Křikem. Takže kdo si nechá všechno líbit, riskuje své zdraví. Fyzické i psychické. Jinak u vody se mi líbilo. Rodinka krmila kachny, slétly se snad všechny kachny z vltavského povodí a nijak sem jim svým šploucháním nepřekážel. Ani rodince, ani kachnám. Voda byla akorát. Asi dvanáct stupňů Celsia.

Tak, zase jsem napsal jeden „zbytečný blog,” jak by pravil pan Kvapil, zasnil jsem se při psaní. To místo u vody je fakt příjemné i přes ty betonové panely, co tam naskládali kdysi dávno ženisté. Půjdu si číst ty komentáře dalších blogerů, abych si utřídil kategorie diskutujících. Jsem zvědavý, co mi z toho vyleze. Už jsem si cvičně napsal jednu kapitolu, ale moc se mi nelíbí. Je taková přechytralá, ale ono téma, pokud mne bude držet, se poddá. Jo jo.

Už jsem to chtěl ukončit, ale napadlo mne, že děti, když si hrají, nic extra nevymýšlejí a přesto má krásu a smysl jejich hra. Stejně tak si myslím, že i ty „zbytečné blogy,” co dráždí ty pány Kvapily a další, které píši já i ti další blogeři, mají také svoji krásu a smysl. Minimálně se člověk vypíše, zasní. Uvidí třeba v mysli něco hezkého. A dál, pokud nechá plynout ten tok mysli, řeka něco připlaví. Tak a konečné. Jo jo.