Ano, nejzabavnejsi je cist komentare toho nejpilnejsiho diskutera zde.

To už snad ani není zábava.

Pane Jílku, pročetla jsem si pár těch debat a vidím to tak, že některé diskutéry svým způsobem žití prostě dráždíte. Možná jsou naštvaní na "celý svět", že nedovedou žít s takovou lehkostí, sám za sebe, svobodně. Zout si třeba boty, když se jim zachce, nebo úplně něco jinýho dělat spontánně, bez ohledu na to, co na to řeknou ostatní. Společnost, kde se preferují zažité vzorce chování a individualita trpí. Přitom samozřejmě součástí společnosti jsme a nějak se tu vzájemně potřebujeme, kolikrát je to ale takové pnutí. Manželka protivná, věčně diriguje, chlap je pod tlakem. A pak bouchnou saze. Proč si někdo dělá co chce a ještě to vytrubuje do světa, když já bych si to taky přál, ale "nemůžu si to dovolit"? Tak mu aspoň píšu, jak mě štve. Povoluju trošku ventil. Svojí vlastní nespokojenosti s vlastním životem.

A jak jdou konstelace Vlasto? Jo jo, život je někdy zábava, Na blogu vždy. Mohu si přešíst, co chci a reagovat na co chci. A také se mohu sbalit a jít pryč.

Protože jsem se probudil před chvílí a jím tvaroh s lněným semínkem, koukám na ty komentáře, které tu za tu dobu, co jsem spal přibyly. Takže děkuji. Napadá mě aktualne.cz kde má svůj blog doktor Honzák a doktor Hnízdil. Obou si vážím a oba mají občas, dr. Honzák častěji, podobné reakce komentujících, jak já zde za poslední tři dny.

Nedivím se, vždy se najdou lidé, kteří se cítí nějak odmítnuti a mají pocit jako Kvapil a Bartoš, že si zaslouží víc zájmu než se jim dostává. Víc pozornosti, většího uznání, větší péče.

Abych pravdu řekl, Ani Bartoš, ani Kvapil, pokud se nejedná o jednu osobu, nejsou lidé, kteří mě nějak urážejí. Co jsou, to si do mne promítají. Osočují-li mne z egoismu, hlouposti, pokrytectví, pak zřejmě s tím sami mají problém. Problém, který nemusím řešit a nebudu. Dr. Honzák se občs zapojí do diskuse pod svým blogem a nemyslím, že jeho reakce je ublížená, nebo nepatřičná, je daná dějem a prostředím,

Není terapeutická, je lidská. I když je skutečně špičkový odborník.

Zatím mne tu za ty roky ještě nikdo nevytočil. To si troufnu říci. Pokud se někdo naváží do mého charakteru, výkonu profese,tak nedělá nic jiného,než moji klienti. Ti do doby, než pochopí, že se mají zmšnit oni sami, protože než se změní, mimo těch pracovníků terapeutického týmu s nimi nikdo nějak extra jednat nebude. A pracovníci teraputického týmu, nemají povinnost si nechat líbit všechno,. Prostě se v pravý čas na pravém místě ohradí.

Nejsem tu v terapeutické pozici, tedy se budu k takovým llidem chovat jak uznám za vhodné. A zřejmě se jim to nebude líbit. Ohradím se po svém. Nebudu reagovat jak by si přál třeba Heřmánek, Kvapil či Bartoš. Budou muset zkusit víc než jen že jsem egoista, pokrytec a hlupák, co ničemu nerozumí. A nebo se smíří s tím, že dostanou ode mne jen co jim uznám za vhodné dát, sdělit a rozhdnu se jakou formou to bude Jo jo.

Kvapil a Bartoš jedna osoba? Udivuje mě, že tě něco takového mohlo vůbec napadnout. Ty nepoznáš rozdíl mezi mými a Bartošovými komentáři?

Dost velká zábava číst komentáře pod blogy... když si je člověk nebere osobně (i tací se najdou). Před časem, někdy v mých začátcích zde, tu někdo psal, že na blog patří jen komentáře k aktuálnímu dění. Tedy, žádné básničky, povídky, vzpomínky, fotky...

Kouzlo blogu je právě v tom, že si tu každý (v rámci kodexu) může tvořit, co chce. A každý čtenář si může najít to svoje.

P.S. Vypadá to, že vaše "zbytečné blogy" mají slušnou návštěvnost.

Patřím mezi ty, co si užívají.

Pište prosím dál své 'zbytečné' články, mě to TAK baví...

(Pokud se v časové tísni omezím na dva tři blogery, jste mezi nimi. To budu asi možná dokonce... fanynka! )

Fanynce děkuji

Vidíte, Jane. Já myslela, že právě vy jste nad nesouhlas povznesen. Co si budeme, povídat, do šedého průměru nezapadáte a své jste si v životě nepochybně taky zažil.

Trochu se rozepíši, snad to nevadí. Před několika lety jsem zažívala náročnou životní situaci, do které jsem spadla jako do hluboké vody. Vdala jsem se a vzala si fajn chlápka. Obra, kterého nic nevyvede z míry a za své lidi by dýchal. Měl se svými dětmi malý kontakt už předtím, ale po svatbě ho matka jeho dětí zcela přerušila.a začaly se dít všechny ty věci, co znáte z tisku a televize. Byla jsem překvapená, protože jsem se poprvé skutečně setkala s tím, že ne všechny matky dělají pro své děti to nejlepší. Do té doby sice věděla, že takové věci se mohou stát..

Ale... Jednou za tisíc let. V jiném vesmíru. V televizi... A o tom, jestli jsou otcové po rozpadu vztahu rovnoprávní, jsem neměla důvod přemýšlet.

A najednou jsem byla uprostřed takového příběhu. Sama matka, která by za své děti cedila krev. Cítila jsem potřebu o tom podat svědectví a začala jsem psát. Se zamyšlením, poctivě. Dnes je to dlouhých sedm let. Diskuse k tématu se nekonala. Lid diskutérský mne v zásadě slovně lynčoval a já to dlouho nechápala. Dlouho trvalo, než mi doteklo, že tenhle malý (tenkrát větší) rybníček tak nějak zesiluje realitu a zvýrazňuje její drsnější stránky.

Je zajímavé, že na blogu se zpočátku jednoznačně tykalo. A to prostě proto, že to bylo nové médium a ti, kdo na něj přišli, se cítili být v jakési pospolitosti.

Dám příklad z proklínané totality a její, ještě proklínanější ZVS, tedy vojny. My byli tzv. "absíci" ve věku tak 23-25 let a mezi sebou jsme si, samozřejmě, tykali. Ovšem, jak nadřízeným soudruhům, tak i podřízeným soudruhům jsme museli vykat.

Ale sloužili tam s námi také mladí důstojníci po škole a ti byli často mladší, než my. A když jsme s nimi hráli volejbal, tak nešlo říkat: "soudruhu podporučíku, prosím, nahrajte mi tan míč", popřípadě třeba "...smečujte prosím".

Takže jsme si na hřišti tykali a ve službě vykali. Byla to taková schizofrenie. A podobně mi zde připadají lidé, jako pan Milan Bartos, kteří si neuvědomují, že zde jsou na blogu a nikoli u soudu, kde je tykání soudci skutečně nepřípustné.

Ja povazuji vykani za slusnost, pokud dotycnou osobu neznam ci jsem se s ni prave seznamil. Navic mi prislo, ze na tomto blogu je to jaksi normalni az na vyjimky, kdy se diskutujici evidentne dobre znaji.

Čtu a na blogy píšu rád - Takový, nějako "Vrbosystem". Nic to neřeší, s oblibou říkám - Žena luští a Buček, furt cosi sepisuje. V poslední době nelze nevidět, že se přechází k osobnímu. Tu se zavile řeší pojem "Holota" - pak se zase někdo v dobré víře "Ukvapí". Nemyslím si, že je to dobrý směr - Já osobně vůbec neřeším jména, zajímá mne to sdělované. Připomíná mi to mé kdysi, dětské trápení nad popěvky - "Uťal Bučka u potůčka" ... Více úsměvů a pohody přeji, i v tomto, nedělním ránu

Ale, Mirku, o osoby a ne o témata, zde jde "vždy až v první řadě". Znám to z doby, kdy jsem sám psával články a ještě víc to pociťuji teď, kdy, někomu nafoukanému, přifařím komentář.

Napsat to někdo jiný, nikdo si toho nevšimne. Ale, když to napíši já, tak se mi dostane celá škála hodnocení.

Od jednoho lékaře chorobné, tedy hodnocení, že jsem pod vlivem choroby a od jedné rybky, že jsem pod vlivem finančních náhrad přímo z Kremlu, zprostředkovaných ambasádou Pod Kaštany.

Tak to zde skutečně chodí a věř mi prosím, že o myšlenky zde skutečně, ale vůbec nejde. Jde jen o to, kdo tu myšlenku napíše.

Dobré ranko, Honzo. Dovolím si několik poznámek:

Jako starý, a to v obou slova smyslech, blogový harcovník, hlásím, že přetahovat diskuzi do článku se nemá a hrozí odsun do soukromých luk a strání.

Také poznamenám, že diskutér autora snadno naštve. Myslím, že já Tě naštval tehdy, když jsi tvrdil, že dálniční hlídka, tedy policista váhá, zda má svého nezdárného bratra Frankieho sbalit, či nikoli.

A já tvrdil, že v té písničce je onen policista z Dálniční hlídky Pavla Bobka od začátku pevně rozhodnut, že bráchu nechá utéci před spravedlností.

A k meritu věci: Diskuze s dotyčným jsou víceméně zcela zbytečné, protože on se nakonec vždy pasuje do role rozhodčího a bez okolků sdělí, že v diskuzi zvítězil, že je to jasné.

Ovšem, základ a půvab blogů spočívá právě v tom, že na nich diskutujeme i s jedinci, které bychom v reálném životě velmi brzy nechali být a nebavili se s nimi. To se, samozřejmě, dá říci i o mně a naopak, já to mohu říci o mnohých.

Takže závěrem lze říci, že jsou i hloupější způsoby trávení volného času, než psát a diskutovat na blogu. Ale, pokud to někdo dělá, pak označovat jeho konání za zbytečné je zbytečné.

Jiříku, budeš muset ještě spolykat hodně bramboračky, než mě naštveš. Nejde o vítězství, jde o proces samotný.

Hele kluci, přestaňte si poměřovat pindíky.

Vypadá to, že byste chtěla Bartošovo péro vidět