Bouře na vlnách internetu

V poslední době nabírají ve světě na obrátkách protesty proti snahám regulovat nelegální sdílení na internetu a postihovat ty, kdo si užívají jeho plodů. Kdo je ve sporech mezi zastánci internetových svobod a jejich odpůrci chránících duševní vlastnictví vlastně v právu? Zdánlivě je odpověď na tuto otázku jasná, protože krádež je jednou prostě krádež, ať už se odehrává v supermarketu nebo v kyberprostoru. Ale skutečně je správné pohlížet na současné spory jen tímto prizmatem? Na tuto otázku už podle mě tak jednoduchá odpověď neexistuje...

Chránit duševní vlastnictví je bezpochyby jednou z významných povinností všech právních států. Myslet si, že by tato povinnost měla být ve jménu svobody internetu nějak zpochybněna (byť "jen" pro kyberprostor), není fér. Nechci se zde pouštět do spekulací o tom, jak by měla legislativa chránící vlastnictví na internetu vypadat, na to si skutečně netroufnu. Myslím si však, že chceme-li rozumně argumentovat v diskuzi mezi odpůrci a zastánci různých dohod, zákonů a programů typu ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), SOPA (Stop Online Piracy Act), PIPA (Program on International Policy Attitudes) atp., měli bychom se podívat na některé důležité aspekty celé věci.

Že se některé velké společnosti především z oblasti zábavního průmyslu snaží zvrátit trend svých klesajících (přesto většinou stále nemalých) příjmů, je docela přirozené. Avšak myslím si, že tyto organizace v zásadě zaspaly dobu a pro prosazení svých cílů zvolily nevhodné prostředky. Nějak si neuvědomily, že se celý svět rychle propojuje na internetu a činí tak velice snadným sdílení všemožných produktů, jež si lidé dříve (bez internetu) nemohli pořídit jinak než jejich nákupem. Možnost pořídit si tak ohromné kvantum nejrůznějších věci více méně zadarmo samozřejmě našla mezi uživateli internetu obrovskou odezvu. Není to sice z morálního hlediska správné, ale realita je taková, jaká je. Co však doposud udělaly ty společnosti, jež se nyní snaží politikům po celém světě nadiktovat "ty správné" zákony, pro to, aby uživatele internetu motivovaly k tomu, aby se nelegálnímu stahování vyhnuli? Troufám si říct, že v podstatě nic.

Argument, že by společnosti, jež sdílením na internetu tolik tratí, měly přijít s nějakou vstřícnější a flexibilnější formou poskytování svých produktů, již padl v podobných diskuzích mnohokrát. Přesto jej ony společnosti nadále ignorují. Přitom podívaly-li by se, jak se se stejně palčivým problémem vypořádali jiní, našly by schůdnou a inspirativní cestu, jak si minimálně vytvořit spravedlivější pozici pro vyjednávání o protipirátské legislativě. Již mnoho hudebníků (od DJs, přes písničkáře po světoznámé kapely) či softwarových firem dnes uplatňuje celkem rozumný a současnému digitalizovanému světu mnohem více odpovídající přístup vůči svému zákazníkovi. Například složí-li některý třeba i světově proslulý DJ nový track, poskytne jej (pokud chce) na internetu za sumu v řádu jednotek dolarů. Komu se skladba líbí, jednoduše si ji za poměrně malou sumu pořídí. Nejedna softwarová firma nabízí základní verzi svého programu zadarmo a rozšířené verze za různé poplatky. Světově známá americká kapela Nine inch nails nabízí své poslední album zadarmo ke stažení, ale umožňuje zájemcům pořídit si jej i v limitované edici na DVD či vinylu s bonusovými materiály a bohatým bookletem. Variant je více, chce to jen si vybrat a prokázat tak vstřícnější přístup k zákazníkům. Věřím, že by to mnozí ocenili a dali pak přednost třeba levnější (byť třeba méně kvalitní) variantě nějakého filmu, kdyby byl online nabízen za rozumnou cenu, než pirátské verzi dostupné online zadarmo.

Kdyby se společnosti, jež dnes proti internetovému pirátství tolik bojují, zachovaly tak, jak jsem naznačil výše, sám bych jim musel přiznat, že udělaly ve své snaze předejít nelegálnímu sdílení podstatné a vůči  potenciálním zákazníkům vstřícné kroky. Jestliže by ani ty nevedly k jasnému snížení objemu nelegálně stahovaných dat (což je docela možné), chápal bych, že budou tlačit na přísnější legislativu v této věci (třebaže si nemyslím, že by v konečném výsledku mohla být tato snaha nějak zásadně úspěšná, protože internet je skutečně entita, kterou naštěstí nelze snadno účinně kontrolovat a spoutat - armáda čínských internetových cenzorů o tom musí vědět své... ;-). Ovšem stavět se za současné situace do role někoho, kdo má právo nadiktovat světu v rámci protipirátského boje opatření, která skutečně hraničí s porušováním osobní svobody jednotlivce (viz. prohlídky notebooků, mp3 přehrávačů ap. navrhované v rámci dohody ACTA), je ze strany poškozených firem nehorázné. Právo navrhovat taková opatření nemají a nebudou mít tyto společnosti za žádných okolností. To, že s nimi vůbec takto otevřeně vystupují a chtějí je jednotlivým zemím prostřednictvím jejich vlád jaksi naoktrojovat, jen svědčí o jejich nadutosti a omezeném smyslu pro realitu. S takovým přístupem nemohou počítat s tím, že jejich snahy naleznou mezi lidmi širší pozitivní odezvu. U mě s ní tedy zatím rozhodně počítat nemohou...