Nešikovný maso musí dolů

Oblíbili jsme si se synkem bramborové lupínky. Já vím, že doktorka Cajthamlová by z nás zešedivěla, ale na naši obranu musím říci, že si je děláme doma sami: pěkně nakrájíme čerstvé brambory, osmahneme na olivovém oleji a pochoutka je na světě.

Nedávno se mi do krájení moc nechtělo, ale synek vyžadoval tradiční večeři a tak jsem to zkusil s otázkou: „A co kdybys je nakrájel sám?“… prý klidně…., oškrábal jsem mu tři brambory a zastrčil do zásuvky elektrický kráječ. Když kluk pod mým dohledem velice zručně zvládnul nakrájet jednu bramboru, bez obav jsem odkráčel do pokoje po jiné práci. Tam mě taky synek našel, v obličeji byl bledý jako stěna a krev z jeho prsteníčku už stihla zbarvit stěny i podlahu.

Ty z Vás, kteří začali hledat číslo na sociálku, upozorňuji, že jsem již absolvoval přednášku na téma: „jenom idiot nechá malé dítě pracovat na něčem tak nebezpečném…“ přestože se tedy těžce uvažuje jako o malém dítěti o někom, kdo je o deset čísel menší, než já.

Zatímco moje maminka podobné situace komentuje slovy: „nešikovný maso musí dolů!“, já říkám, že všechno špatné je k něčemu dobré. Například teď jsme si bez ohrožení života vyzkoušeli, jak rychle se dostaneme do nejbližší nemocnice, zjistili jsme, že tam mají příjemné sestřičky i šikovného doktora na chirurgii, který ránu vyčistil a přidal dva stehy, přestože mi potom říkal, že to ani nebylo moc potřeba, ale prý když už jsme tady, tak abychom neměli pocit, že nás ošidil. Ještě že jsme nevypadali, jako že bychom byli ošizeni třeba bez sádry na noze.

Když na lupínky přišla řeč příště, synátora jsem nechal pěkně u televize. Jednak uznávám, že ten, kdo se jednou spálil, se napříště už ohně bojí a potom taky mám určitý pud sebezáchovy: s bývalou ženou se dokážeme pohádat i když potomka vracím beze stehů a se všemi kousky těla na svých místech. Do kuchyně jsem ho zavolal až ve chvíli, kdy byla první várka hotová. Chlapec drapnul talíř, poděkoval a měl se k odchodu. A najednou za svými zády slyším: „A TY NA MĚ MOC NEČUM!“ Přiznám se, že mě překvapil tón i obsah tohoto sdělení. Otočil jsem se s otázkou v očích a vzápětí pochopil, že jeho slova nebyla určena mě. Kluk z bezpečné vzdálenosti s napřaženým ukazováčkem peskoval mlčenlivý a nevině se tvářící kráječ.

Nu což – každý se se svými traumaty vyrovnává po svém. Někdo vynadá bezbrannému stroji… někdo o tom napíše článek na blog :-)