Folková Růže 2012 - 2.díl

Že by druhý den Folkové Růže mohlo být krásně vypadalo asi tak hodinu… Abych byl přesnější: mezi desátou a jedenáctou. Krátce po jedenácté mi obří dešťová kapka znehodnotila sudoku, které jsem si luštil na náměstí, a bylo po legraci…

Uplakaný program na druhém nádvoří začal kapelou Bodlo. Měl jsem chlapce zafixované jako svižnou country, ale v líném počasí se svižnost kamsi vytratila. Nebylo to zlé, bylo to dobré… takže asi tak za tři.

Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek tvoří hodně zajímavé duo, písničky, které píše mužská část jsou o zajímavých textech, ale…. Když se mě po týdnu zeptáte, co si z tohoto vystoupení pamatuju, vzpomenu si pouze na notebook a to asi není úplně ideální vzpomínka. Ne tedy, že by se mi v tom sobotním odpoledni zastesklo po práci, ale notebook trůnil během vystoupení na židli uprostřed podia, občas mu naskočil spořič obrazovky a tvořil regulérní součást hudebního doprovodu, takže jej chudák zvukař musel takřka chirurgicky nasnímat. Já na jednu stranu chápu, že elektronizace dorazila i k muzice, jež patří hlavně k táborákům, i když bych tedy chtěl vidět toho frajera, co si na vandru u ohně vybalí noťas. Stejně tak chápu, že když někdo umí hrát na deset a více nástrojů, tak se tím chce pochlubit a když má jenom jedny ruce, musí si nějak pomoci… Ale tohle už je příliš.

Alibaba mi nějak nesedí, nevím proč. Jediná věc, která mi během vystoupení tohoto tria utkvěla v hlavě, byla totální naštvanost sólového kytaristy. Tohle přebilo i jeho excelentní kousky s kytarou a příjemný hlas zpěvačky. Netuším, jestli toto rozladění způsobila skutečnost, že museli na plac o hodinu dříve, než bylo v plánu, nebo nějaké neshody panem zvukařem, který byl mimochodem příjemný, usměvavý a ochotný, ale každopádně se nervozita přenesla i na další členy kapely a ve finále všechno uklidňoval pohotový moderátor.  Já jinak samozřejmě věřím, že Jirka je nejenom kytarista od pánaboha, ale i fajnový kluk, ale tentokrát to nějak nebylo vidět. Abych jenom nekritizoval, tak poslední písnička se mi moc líbila – Voják z Alama

A tady bych trochu odbočil: Byl jsem na festivalu s párem kamarádů (na vysvětlenou: pár jsou dva, každý jiného pohlaví a jsou to manželé) a zatímco první den jsme se vzácně shodli na tom, kdo ano a kdo nee, druhý den přinesl rozkol. Několikrát na festivalu zaznělo, že nemá smysl dělit žánry, že prostě existuje hudba dobrá a hudba špatná. Já bych si s tímhle tvrzením dovolil nesouhlasit – podle mého názoru existuje hudba, která se mi subjektivně líbí a hudba, která se mi nelíbí… To ovšem neznamená, že ta druhá je špatná, prostě se jenom líbí někomu jinému…

S kapelou Hluboké nedorozumění jsem si docela zcela porozuměl, neváhal bych říci dokonce i hluboce… po vystoupení jsem šel od jedné ze zpěvaček vyškemrat jejich výprodejové CéDéčko… a moji kamarádi si ťukali na čelo… Vyslechl jsem argumenty, že  jedna ze zpěvaček měla příšerný ječák, k tomu se hrozně kroutila  a navíc si trapně zpívala v okamžicích, kdy měl sólo někdo jiný a co teprve ten kytarista, který měl ke své postavě naprosto nemožné tříčtvrťáky..  (řeč je samozřejmě o kalhotách, peněženku mu nikdo nelustroval)…  Vzhledem k tomu, že tyto argumenty vystřelovala hlavně ženská část zmíněného páru, uvažoval jsem i o tom, že jí třeba zmíněná zpěvačka ve frontě na záchod šlápla na nohu…  Já to totiž viděl a hlavně slyšel tak, že ten „ječák“ byl docela výrazný a líbil se mi, kroucení hezkého děvčete mi, coby „diváku nemravovi“, přijde roztomilé a zpívání mimo dosah mikrofonu mi zase ukazuje na to, že holka písničku prožívá, i když jí spoluhráči přisoudili štěk v podobě čtvrtého hlasu v refrénu

Vystoupení písničkáře, který si říká Monty, nemělo chybu.  Borec vpravdě golemovských tvarů zaujal už při zvučení: nazvučil jednu kytaru, potom vzal druhou a najednou směrem ke zvukaři prohodil: „hele kašlem na to, lidi už se nudí, nazvučíme jí, až na ní přijde řada“… a když na ní přišla řada, tak hrábnul do strun, zeptal se obecenstva: „Slyšíte jí?“ a když dostal kladnou odezvu, prohlásil: „Tak je nazvučeno a mě ty odposlechy vypni, já stejně vím, co hraju!“. To je balzám na duši jak pro obecenstvo, tak pro zvukaře.  Z Montyho je hrdý otec a tak měl jeden mikrofon nazvučen i pro pětiletou dcerku, musím říci, že zpívá velice hezky… a že to Monty s dětmi umí, se ukázalo záhy: Když pár dětí začalo skotačivě dupat po kabelu vedoucího směrem k zvučícímu zařízení, tak Monty zakončil písničku novou slokou: „děti jestli nepřestanete dupat na ten kabel, tak se pan zvukař naštve a dá Vám na pr.. “ (rýmovalo se to) … Děti přestaly dupat a jeden zvláště nezbedný chlapeček se začal sápat na podium. Předpokládám, že následná výzva: „Víte co děti, tak na to podium pojďte všichni!“ byla míněna ironicky, ovšem vzápětí se v hledišti zvedlo všechno, co ještě nemělo občanku a zamířilo na podium… Ani to však Montyho nerozhodilo: „Chtěl jsem hrát něco vážnějšího, ale to asi nepůjde, no co, když nebude umění, bude aspoň prdel“… a píseň o lučním koníkovi s dětským sborem v zádech patřila k vrcholům celého odpoledne. Mám rád tyhle „živočišné“ typy, které se neberou příliš vážně a umějí si dělat legraci ze všeho a za všech okolností.

Bonsai č.3 pojali své vystoupení podle věty Bolka Polívky z filmu Dědictví: „Kurňa doktore, říkali jsme bez bab“. Bývalo jich pět, ale přijeli jenom jako pánská jízda ve třech. Tuhle kapelu mám rád, řadím ji někam do druhé vlny za tu největší špičku. Jantarový komnaty se mi jenom tak neoposlouchají, ostatně je to píseň Františka Stralczynského a ten napsal nějaké hity.

Ještě bych se zastavil u moderátora odpoledního programu: Mirek Ošanec na první pohled nepůsobí kdovíjak důstojně, moderování zlatého slavíka byste mu asi nesvěřili, ale dovede si získat lidi bezprostředním a pohotovým způsobem moderování… a pokud se spolu potkáte v restauraci na obědě a vzápětí si neprozřetelně sednete do první řady, takže se mu neustále koukáte z očí do očí, můžete si být jisti, že Vás nějaký ten vtípek nemine. Nutno dodati, že svým výkonem jednoznačně zastínil moderátory večerního programu.

Večerní program zahájila kapela Mirek. Pokud by Vám tento název nic neříkal, nic si z toho nedělejte,  berte ho jako trest pro manžele Stráníkovy za to, že si do zavedené kapely vzali moderátora odpoledního programu, o němž byla řeč v předchozím odstavci. Kapela stejně jako loni zahrála řadu známých hitů nejčastěji od skupiny Peter, Paul and Marry, s českými texty. Své vystoupení pojala coby návštěvu folkového muzea a ať se to někomu líbí, nebo ne, já se dobře bavil.

Jako druhý se na podium dostal vítěz dopolední soutěže písničkářů o krtečka – Pavel Kovář Tabásek. Tady je na čase se pokorně přiznat, že během jeho vystoupení jsem byl čůrat a potom vystál frontu na kafe u stánku, takže jsem jej prošvihl stejně jako celou dopolední soutěž. Kamarádka říkala, že chlapec by „stál za hřích“, ale v tomhle směru nemohu sloužit vlastním názorem.

S kapelou Mošny to pro mě bylo stejné jako každý rok. Vždycky, když vidím jejich jméno v programu, neberu jej jako kdovíjaký tahák pro obecenstvo… a potom žasnu, co se dá vytvořit, když místo tradičních nástrojů máte k dispozici několik sehraných hlasů. Kamarádka se zamilovala do Davida Gregora, jehož basu by mohl konkurovat maximálně pan Ortinský v nejlepších letech Spirituál kvintetu… Já tady virtuálně napodobuji jednoho cizozemce, který uměl trošku česky a po tomto vystoupení držel hlavu v dlaních a opakoval: „To snad néní mošny!“ a slibuji, že až příští rok uvidím v programu tuhle kapelu, tak se na ní budu speciálně těšit.

Kapela Marien a Folková Růže, to vždycky zavání porodem. Buď je kapela nekompletní, protože někdo rodí, nebo má někdo v kapse zapnutý mobil, protože by mohl rodit vzápětí. I letos Víťa Troníček poznamenal, že by měli v tomto směru co nabídnout. Ani nemusel, stačil jeden pohled na zakulacené bříško zpěvačky Zdeničky Troníčkové. Naštěstí se malý potomek slavného rodu nehrnul na prkna znamenající svět, i když jeho maminka v jedné z písní odvážně zasedla k bubnu. Kapela má nové CD a tak hrála písničky jenom z něj, ovšem to jsou písně, které již dva a více let kolují po nettu, tudíž žádné novinky. Až na jednu, ovšem to byla síla! Celé to začalo tím, že kapela odešla a nechala na podiu jenom svého frontmana a ten spustil píseň jménem „Sága rodu T.“

Trochu odbočím: když jsem přijel domů, zadal jsem tenhle název do Googlu a našel jsem jenom dvě recenze na celé nové album. Obě se u této písně shodovaly. Opakovala se slovní spojení jako „husí kůže“, „mráz po zádech“, „třináctá komnata“ a varování aby lidé neposlouchali tuto píseň při řízení, protože by za chvíli nemuseli vidět na vozovku. Mě nezbývá než souhlasit. Slzy se mi do očí začaly drát při druhé sloce, tmavé brýle jsem neměl, a tak jsem si narazil klobouk do čela a nenápadně se rozhlédl. Hned za mnou seděl hromotluk v maskáčích, brýle na čele jako Bartoška a palce namáčknuté v očích – v tu chvíli mi došlo, že v tom asi nebudu sám. Folk je hodně o textech, nejeden písničkář dokáže publikum dojmout a folkové obecenstvo to často i očekává, ale tohle bylo o level, či dva výše. To totiž dostalo nejenom pár empatičtějších jedinců, ale všechny. Po každé písničce následuje potlesk. Tu větší, tu vlažnější, ale vždycky hned po posledních tónech. Tentokrát Víťa naposledy hrábl do strun, otevřel oči… a nic… V hledišti se rozhostilo mrazivé ticho, které trvalo nekonečné dvě vteřiny. Během nich lidé postupně začínali znovu dýchat a srovnávali se s tím, co právě s autorem písně prožili… a teprve potom začal nekonečný aplaus… Kvůli tomuhle zážitku by stálo za to přijet do Jindřichova Hradce snad jenom na otočku a ještě si zaplatit permanentku. A na závěr tohoto odstavce malá rada: Pokud někdy budete řídit auto a uslyšíte zpívat větu: „Nechtěl o tom nikdy mluvit“, zajeďte ke krajnici a zastavte, dokud je čas, protože za chvíli budete brečet jako želva a stěrače to nepoberou

Poslední číslo celé Folkové Růže posunulo muziku ještě o kousek dál. Žamboši už dobře rok, či dva hrají svou vlastní ligu. Honza Žamboch nenápadně opustil své Znakoplavky založené na slovních hříčkách a roztomilých blbostech a jeho texty jdou čím dál tím více do hloubky. Navíc se z něj stává neskutečný mistr kytary. Nejednou jsme během jeho produkce po sobě koukali s pusou dokořán a v očích měli nevyřčenou otázku: „jak to proboha dělá?“  Je požitek sledovat umělce, kterého jeho činnost tak neskutečně baví… Doufám, že až se splní jeho prorocká slova  a za stahování muziky nás zavřou všechny, tak nás opravdu rozdělí do cel podle žánrů a já se dostanu do folkového bloku eF – nejlépe hned vedle něj.

Na závěr dva takové bonbónky: Každá kapela po svém vystoupení dostala obrovskou flašku Rumu, ovšem jenom Honza Žamboch ji hned otevřel a poslal kolovat – obrovský palec nahoru.

A na úplně poslední přídavek vzal kytaru, už bez ozvučení vyskočil na lavičku a spustil: „A te rehradicééé „ a celý ansámbl samozřejmě s ním… a až když byl u „drobný rebe skáčó“, otočila se na mě kamarádka se slovy: „Hele ta melodie je nějaká divná..“ a měla pravdu. To se málokomu povede, donutit lidi zpívat známou píseň na melodii úplně jiné, stejně známé písně. Na konec své procházky po lavičkách si nás Honza vychutnal už správným textem: „Sbohem galánečkooo“

A devatenáctý ročník Folkové Růže byl minulostí. 

Dá-li Bůh… a Pavel Jarčevský.. tak se za rok sejdeme na dvacátém :-)