Znáte to: Na blbou otázku patří …
Když mi bylo sedm let, byl jsem poprvé na letním táboře. Našim vedoucím se tenkrát podařilo domluvit besedu s olympijskou medailistkou. Pro mou malou dušičku to moc neznamenalo, to až po letech mi docházelo, jaký se jim podařil husarský kousek. Tenkrát jsem si prostě jenom vzal k srdci, že si s námi přijde povídat paní, která moc dobře běhá na lyžích a že bychom si měli připravit otázku, kterou jí položíme. Na to jsem se pekelně soustředil.
Taková otázka to není jenom tak, musí mít myšlenku a přitom by měla být vzletně formulována, chce to vybrat správná slova. To všechno mi běželo hlavou, zatímco paní Květa Jeriová nám nechala kolovat bronzovou medaili z Lake Placid a nějaké dvě hodinky nám trpělivě vyprávěla o svých začátcích, o tom, jak běhala po okolních kopcích, o prvních úspěších a tak podobně. Nic z toho jsem nevnímal, pouze jsem se soustředil na svou chvíli slávy, tedy na svou otázku. Ta chvíle přišla v okamžiku, kdy se už nikdo nechtěl na nic zeptat. Do své otázky jsem vložil všechny své zkušenosti, které jsem během první třídy základní školy nasbíral: „Jaká šťastná náhoda Vás přivedla k lyžování?“
O tatínka, který v té době dělal vedoucího jednoho ze starších oddílů, se pokoušely mrákoty (zřejmě z radosti nad tím, jak inteligentního má potomka), zatímco zbytek sálu lehnul smíchy.
Ne, už netuším, jestli se tenkrát naše lyžařka držela hesla, které bylo naznačeno v úvodu článku. Zapomněl bych asi na celou tuhle scénku, kdyby mi ji zbytek rodiny pravidelně a s chutí při různých životních eskapádách nepřipomínal. Například v době, kdy jsem vzdal svůj rebelský pokus nechat si narůst delší vlasy, byl jsem přivítán dotazem: „Jaká šťastná náhoda Tě, synku, přivedla do holičství?“
Blog o blbé otázce by měl blbou otázkou i končit. Takže se ptám: „Jaká šťastná náhoda Vás přivedla na tento blog?“ :-)
