Zálibně si prohlížím opravdu hezkou dívku skrze fotografii v telefonu. „Tak na tu nemáš!,“ prohodí budoucí novomanželka kamaráda, která, asi podle způsobu mého vejrání, pojala podezření, že bych se třeba jako mohl o cosi pokusit na plánované ženitbě. „Myslíš?,“ vracím ji telefon, pozvedám v levé ruce džber piva a nad pravým okem obočí. Vedle mě se začíná řezat kamarád a ani já po chvíli výbuchu smíchu neodolám...
... „Tak to je Johny, Johny Long,“ ukazuje prstem kamarád Jirka hloučku lidí na frajera u baru. „Je to amík z New Yorku a jeho papá je majitel koncernu na lékařský inštrumenty.“ Zkoumavé pohledy okamžitě směřují na kluka v dokonale padnoucích riflích, hedvábné košili, kožených bot s useknutou špičkou a znuděně pokuřujícího nad sklenkou whisky. Johny Long zaregistroval změnu ze zkoumavých pohledů od žen na obdivné, a u mužů namíchané pohledy se závistí nebo čím. Jak se za chvíli dozvím, ten Johny Long, to jsem já.
„Co blbneš vole?,“ ptám se Jirky, který se usmívá nad svým nově vymyšleným, a mně právě předneseným, majstrštykem, bludem a habaďůrou. „Ještě mi čmoudí cigáro támhle na nádraží, nikoho tady neznám, a na držku dostat hned první den v novým městě nechci!“
„Klídek kámo! O to právě jde. Když neznáš nikoho ty, nebude znát nikdo tebe. Takže teď jsi Johny a sleduj co se bude dít,“ načež mě poplácá po rameni, spiklenecky mrkne a ťukne mi o sklenku. Hned využívá domácího prostředí a zvětšuje pavučinu mystifikace, která musí každou chvíli prasknout. Nebo že by ne? „Ty, Jani,“ haleká Jirka na barmanku. „Ty jsi dělala maturu z angličtiny viď. Tadyhle John by uvítal, kdyby si s ním měl kdo pokecat a ty se mu prej líbíš.“ Nevím proč zrudla barmanka, ale já zrudnul při představě, že na mě vybalí angličtinu, z který ovládám jen pár povinných frází a sprostá slova. A oboje blbě. „Tak se děti bavte, já mám ňáký povinnosti,“ řekl Jirka česky, potom něco jen ke mně anglicky, vrazí mi herdu do zad a zmizí v útrobách rozlehlého vyhlášeného klubu v městě perníku.
Barmanka si odvahy nedodala. Za to ze mně po několika panácích odvaha přímo stříkala. Na parketu jsem vytáhl kovovou baterku ve tvaru tužky. Taková malá blbůstka, kterou jsem koupil za pět marek a blikal s ní v rytmu hudby, a kterou Jirka okamžitě glosoval s tím, že to je přesně ten sortiment, který se jako má u.s. rodina tady snaží prodat. Dílo bylo dokonáno. Johny Long opanoval celý klub a chodilo se na něj dívat jako na velmi vzácný a exotický exponát v zoo.
Celou dobu jsem se hrozil, že na mě někdo vybalí angličtinu a v několika větách odhalí celou pravdu. Nestalo se tak a celá ta gloriola Johnyho Longa nepochopitelně strmě stoupala. Nikdo nenašel odvahu vyzvat rodilého mluvčího na pokec. Nenašel se nikdo, kdo by se snažil ukojit zvědavost přímo u mě. Za to Jirka byl v permanenci a palbě otázek. Co si budeme povídat, především dívky nenechal chladné ten tajemný cizinec a stejně jako hvězda Johnyho Longa, stoupala cena samotného Jirky.
Sedl jsem si vedle krásného děvčete s lahvinkou z americké vísky. Prohodil něco málo lámaných frází a holka se chichotala a snažila se odpovídat. Nerozuměl jsem jí a ani mi to nevadilo. Chichotat se přestala až když se objevil její přítel. „To je Johny, chtěla nás asi představit. „Já vím kdo to je,“ skočil holčině do řeči a zbrunátněl. „Podělanej amík, kterej si myslí, že si tady může všechno koupit! Tak mu hezky řekni, ať zvedne tu svou prdel a sedne si jinam, páč vedle tebe sedím já.“ Pootočil hlavu směrem ke mně a dodal. „Jinak mu zmaluju ksicht, že na to do smrti nezapomene, viď.“ Samozřejmě jsem pořád dělal, že nerozumím česky ani slovo a dívka se mi asi snažila říct, že vedle ní sedět nemůžu. Nakonec jsem vstal a sebou vzal i lahev. „Tu flašku tady moch nechat né, když je tak prachatej.“ A ještě jsem za sebou zaslechl něco o tom, že dívky přítel se chová jako debil, a že by neškodilo být chvíli galantní jako tady Johny Long.
Nad ránem jsme s Jirkou potkali onoho nevraživce na pánech. Přišel když už jsme si myli ruce a byli na odchodu. „Se mu to machruje amíkoj, když má tolik peněz,“ konstatoval hlasitě při vrávorajícím vykonávání potřeby. Podívali jsem se s Jirkou na sebe a pak na něj. Už s rukama v ručníku Johny Long pronesl krásně česky. „Myslíš, že s prachama bys tu mušli trefil?“...
... „Je to podle toho, jak se to podá. Vidělas film Zelený peklo?,“ ptám se budoucí novomanželky. „Tak to se koukni, tam se ta věta několikrát objevuje.“
„Co tím chceš říct?“
„Jen to, že při dostatku času dokážeš dostat kohokoliv kamkoliv. Uvěříš tomu, čemu chceš sama věřit. Pravda? Takže stačí poznat v co chceš věřit a zmanipuluješ se tam vlastně sama.“
„To je blbost!“
„Je dost dobře možný, že si teď někdo hraje se mnou. Možná s tebou, to se nedá vyloučit. Tutovka ale je, že kdosi manipuluje s náma všema. Ať je to hra, podvod, bouda, habaďůra, těžko ji odhalíš. Protože vždycky jde jen o to, jak se to podá.“
