„Tak jsem viděla tu tvou krasavu,“ slyšel jsem od přítelkyně ještě dříve, než jsem si stačil sundat bundu v předsíni. Velmi zákeřně položená věta oznamovací, na zhola nic nepřipraveného muže. Nehledě na sarkasmus v hlase, ani ten nevěští nic dobrého. „Se ti divim.“ Co to jako má být? Kamufláží, v podobě pádu k botníku při zouvání, získávám několik drahocenných vteřin k nalezení opětovné rovnováhy. Té duševní. Urychleným propátráním v dostupné paměti nenalézám žádný důvod k panice a přesto polknu na prázdno. „Jak moje? Co moje?“
„Se posaď a dívej!,“ dosedám do křesla a pozoruju malou myšku v dlani přítelkyně, která se jala proklikávat nahuštěnou sítí informací rozsvícené obrazovky.
„Mám hlad.“
„Vydrž!,“ naposledy klikne a dlaní překryje titulek článku s. S kým vlastně? Kdo to je? Čučím na obrazovku a snažím se doostřit. Na fotce žena a asi bych ji měl znát, bo co, ale něco tak ošklivého mi nic neříká.
„A to je kdo?“ Místo odpovědi jen hurónský smích. A teprve pak mi to docvakne. To je moje Reneé. To neé! To je Reneé. Tedy Reneé Zellweger, nebo co kdysi byla. Kam se poděla ta krásná vražednice z Chicaga, drsňačka od Cold Montain a roztomilá Bridget Jonesová? Rychle pročítám článek a nevěřím co vidím. Tak na tobě se teda chirurgův skalpel vyřádil. Zapomínám na hlad. Vraťte mi Reneé! …
Pamatuji si spolužačku ze základní školy, Oldřiška se jmenovala. Stačilo malinko přišít uši a z příšerky se stala hezounká holka. Nepatrný zákrok té holčině změnil svět. Už tehdy, před lety, se nad přišitím uší nikdo nepozastavoval a za několik let se nikdo nebude pozastavovat nad celou škálou zákroků moderní kosmetické chirurgie. A rozhodně díky za ně, že jsou. Někdo tyhle zákroky odsuzuje, já nikoliv. Díky za každou znovuzrozenou dívku a ženu, kterým se změní jejich život. Díky za jejich zvýšené sebevědomí. Odstraněné křečové žíly, zvednutá oční víčka, plastiky. Víte proč? Protože, když budou spokojené samy se sebou a budou se mít rády, je naděje, že budou mít rády i mě. Mám to ověřené. Vím, že to nedělaly kvůli mě, ale kvůli svým pocitům. Snad každého napadnou v tomto směru ženská prsa. A já vám povím, že jsem byl u toho, když si je jedna má přítelkyně nechala operativně zmenšit, a u druhé, která si je nechala zvětšit. Ta proměna v psyché byla naprosto skvělá a ty holky rozkvetly. Takže, jestli touží po nějakém svém vylepšení, říkám ano.
Ale je to jako se vším, všeho s mírou. Kdo nezná hranici, stane se karikaturou.
… „Vidiš, další co neunesla stárnout,“ glosuje kýváním hlavy přítelkyně.
„Ale neé. Trochu to přehnala nó.“ Snažím se Reneé, snažím, přeci tě hned tak od sebe neodeženu.
„Trochu? Sim tě. To je ošklivismus prvního stupně!“
„Hm,“ dávám přítelkyni za pravdu. „Mi řekni proč?“
„Tak jedině, že se chystá nová série Star Treku,“ a šup, chechtáme se oba.
Když už jsme u toho bulváru, otevírám další stránku. Stejně jak mi ta Evička Farná prokoukla.
„Koukni Evička. Ta je viď?“
„Seš strašnej!,“ a štípne mě do zadku.
Štípanec mě pálí, ale stejně se přiblble usmívám na monitor. Evička je jistotka, mám alespoň deset patnáct let klid. A Reneé? Měním svůj výkřik z titulku: nevracet, nechte si ji.
;)
