Vstoupil jsem do své oblíbené divadelní kavárny a pozdravil nahlas všechny a nikoho zvlášť. Rozhlídnu se a už ji vidím. Sedí na místě u okna, mezi prsty asi tu nejtenčí cigaretu na světě, hlavu mírně otočenou do ulice a pozoruje cvrkot deštníků na ní. Je, tak jako vždy, elegantně upravená a sladěná. Ještě klobouk by mohla mít, říkám si pro sebe a sunu se pomaloučku k ní.
„To je počasí viď. Nečekáš dlouho, krásko?“ Dal bych si facana za tak neotřelou informaci a sedám si naproti ní. Následují jiné krátké, poněkud trapné, zdvořilostní fráze. Taky jak začít, dlouho jsme se neviděli. Vlastně to už bude rok.
„Tady máš ty knížky,“ podává mi tašku.
„Jo, fajn, díky. A líbilo?“
Na stole přistála káva i s úsměvem. Pokud to rozeberu, je to vlastně druhý šálek, ten první je už mlékem zalitý a bylo z něj upito. Jen ten úsměv byl u stolu skutečně první. Jo, kávu s lógrem mají tady, i podle ní, fakt excelentní.
Začala vyprávět. O knížkách, o dětech, o práci. Naslouchal jsem. Přikyvoval. Pohled na ni a pak její hlas, jitřil vzpomínky. Ale hezky.
Pomalu ze mě odkapávají kapky deště. Taky cítím, jak si kapky našly cestu z vlasů a stékají mi po tváři a zádech. Nebude to dlouho trvat a budu mít pod nohama loužičku jako neposlušný štěně. Jestli nás někdo pozoruje, nesourodější dvojici by těžko pohledal. A tak jsem to vnímal pořád. Přesně si vybavuju společný víkend na horách. Ona v nejnovějších highcoolmegaprda hadrech s výbavou světové repre. A já? Stál jsem na lyžích, který o carvingu neměly ani tucha a na sobě maskáče vzor osmdesát pět. Musel to být pohled pro bohy, taková malá nápověda k teorii Velkého třesku.
„A jak jinak? Koukám, nádherně jsi opálená.“
„Byla sem s přítelem u móře.“
Zabrnkal jsem na správnou strunu, už se i usmívá a ke mně letí kvanta informací jak je její přítel skvělej a vůbec cool. Upřímně z toho mám radost. Jestli je šťastná, budiž jí přáno. Dál naslouchám a užívám si očima, sluší jí to, to se musí nechat.
„A co ty?“
„No, někoho jsem potkal, přiznávám. Znám jí dlouho. Krouží kolem ní spousta vlčáků, ale vypadá to, že si vybrala mě.“
Čekal jsem nějakou reakci a ono vzniklo zvláštní ticho. Oba vyfukujeme kouř proti oknu. Dým se rozbije o sklo a vytvoří dva chuchvalce. Můj a její. Prolnou se a rozpadnou po menších viditelných vláknech do všech stran.
„Si loser a loser zůstaneš!“
Nic víc, nic míň. Jednoduchý bum, prásk a byla pryč.
Venku je právě ten největší ceďák a z kávy se mi ještě kouří. Není kam spěchat. Zapálil jsem si znovu a vychutnávám si dál dobrý kafe, erární noviny a úsměv obsluhy. A taky čekám, až zavrní telefon s odpovědí na mou esemesku: „das si sklenku s losrem?„
;)
