Konečně mě vyslyšela. Tak dlouho jsem si přál překvapení v podobě oblečku nemocniční sestřičky a je to tady. Teď stojí rozkročmo nademnou nádherně bílomodrá od paty až k hlavě. Lodičky, punčošky, sukýnka s kšandičkama, modrá košulka a čepeček. Všechno jak má být. Vrním si blahem v očekávání věcí příštích. „Pane Dlouhý." Aha, hra už začala. Sklání se ke mně a …
Není hororovějšího názvu než Urologie. Dívám se na cedulku na dveřích a ruka má třesavku. Ještě jsem nevstoupil do čekárny, ale už teď jsem úplně zelený strachy bez sebe. Ani nevím, co mě tam čeká, takže normální fobie.
„Tak co Vás trápí, pane Dlouhý?"
Doktor sedí za stolem a tluče data do kláves. Teda, že by to bylo jednodušší, když proti mně sedí doktor a nikoliv doktorka, to se říct fakt nedá. Ale už jsem tady a nedá se nic dělat. Vyprávím o svých potížích. Jde to dobře. Doktor je samý vtípek. Postupně mi dochází, že vtipkovat musí, jinak by mu z ordinace každý utekl.
Probereme rodinu, zjistíme, že jisté genetické predispozice jsou dost reálné. Nu což.
„Tak se na vás podíváme."
„Co? Proč? Jsem myslel, že vezmem trochu krve a .. "
„Svlékněte se a lehněte si."
Srdce v krku, suchá ústa a panika. Dýchá se mi těžko. Rozepínám si košili.
„Tu košili si můžete nechat, ale zbytek dolů."
Lehám si na záda, poslušně skrčím nohy. Doktor pořád mele a mele. Nasazuje si gumový rukavice s takovým tím mlasknutím. Vyděsí mě to, ale on se jen zazubí. Tohle prý dělají v televizi a je to dobrý na efekt. Nevím. Efektně se scvrkávám. Celý. A všude. Sestřička, která byla celou dobu jako myška, podává takový jako jehlice na pletení. Jenže doktor nevypadá, že by si chtěl z dlouhý chvíle upléct svetr s jelenem. Chci se zvednout a utýct. Doktor mě zatlačí zpátky.
„Klíííd! To přežijete."
No jen aby. Je mi zle. To vypadá na torturu. Doktor mi poví, co mi chce dělat. Nejsem hrdina. To prostě nedám. Pořád mele. Nedá mi šanci jakkoliv zasáhnout. Než stačím protestovat, uchopí to něco málo, co bývalo kdysi mým mužstvím a … ano ta jehlice mizí v něm. Bože to je bolest.
„Jste pašák. Už jen devětkrát."
„Ccco?"
„Kecám, už jen třikrát."
Řechtá se a mrká na mě jako magor. To není doktor, to je Mengele. Musel si něco šlehnout bo co. Jenže mně nenabídnul. Neřvu, jen se koušu do rtu a jazyka. Strašně to bolí. Další jehlice. Bože! Hotovo. Už chci vstát, zmizet a Mengeleho poslat do pr.. chci říct do zadele.
„Otočte se na bok, čelem ke zdi."
Jasně, nemusím ho posílat, on tam půjde sám. Detaily vynechám. Prostatu našel a zmáčkl. Vytryskly mi slzy. Ruce se zapřely do zdi a já celý barák posunul z Karlova náměstí až na Palačák. Konečně definitivně konec.
Podlamovala se mi kolena. Doktor na mě dál mluvil a předepisoval recepis. Šťasten jsem se začal oblékat…
… vrazila mi facku. Počkat, tady něco nesedí. Tohle fakt né, mlátit mě teda nebude! Prásk! Druhá facka. „Pane Dlouhý, proberte se!"
Ležím na zemi. Sestra se ke mně znovu sklání a pokládá mi mokrý hadr na hlavu. Procitám z limbu se spodky u kolen. Stydím se. Je mi zima. Nevím, jak dlouho jsem se tam válel. Doktor se pořád směje, že to je v poho, že se mi to tím zmáčknutím dostalo do krve.
Oblíkám se pomalu, jako v mlze. Je mi šoufl. Všechno v podbřišku je v jednom ohni. Dostávám recept s prášky na zánět. Poděkuju a chci se pakovat. Zastaví mě sestra a podává mi kalíšek.
„Ještě potřebujeme jen pár kapek."
Mrkne na mě a pod nosem se jí třepetá umě lepený knír. Těch potřebných pár kapek mě dostalo opět do limbu a znovu se spodky u kolen. Zase mě budila holka s bíbrem pod nosem, jen tentokrát opravdickým pěkně pěstěným, a pro změnu se válím pod mušlema na záchodkách. Šmarjá to je děs. Mowember nemowember, ale ještě jedna ženská s knírem a nechci se probudit.
Cesta domů byla dlouhá. Plazil jsem se podél zdí a kňučel jako pes. Ještě aby ta moje měla nalepený knír taky. To bych snad o tom napsal blog… Nebo ne? Nic nevydržím, vždyť jsem ani nerodil…
;)
