Vynořil jsem ze sudu plného dešťové vody s rukou zaťatou v pěst. „Mám ho!“ Zakřičel jsem vítězoslavně, otíral si vodu z očí a drápal se ze sudu ven. Babička seděla na staré dřevěné lavičce ještě pod daleko starší jabloní. Schovávala se tam pod větvemi před sluníčkem a bylo to její strategické místo. Perfektně viděla na příjezdovou cestu, barák i na celé údolí. Došel jsem k ní a otevřel dlaň s vyloveným pokladem. Usmála se, pohladila mě po vlasech. Tetelil jsem se blahem. „Jsi šikovnej kluk.“ Odkud si se začal přibližovat burácivý hluk z motorů stíhacích letadel. Babička jen trochu zaklonila hlavu a pohledem hledala ta letadla na nebi a řekla: „Už ty kurvy zase lítaj.“
Byli mi tehdy čtyři roky. Nechápal jsem, o čem to babička mluví. Popravdě jsem si tehdy myslel, že kurvy jsou typem nějakého letadla. Až mnohem, mnohem, později jsem pochopil, že kurvama babička myslela spřátelená vojska, která nám přišla na pomoc v srpnu osmašedesát.
„Tati, bude válka?“ Ve zprávách zrovna ukazovali situaci na Krymu.
„Nevím. Ale nevypadá to dobře. “
„Ale je to daleko ne?“ Syn přestal chroupat brambůrky a upřeně se na mě podíval. Jeho dotaz mi připomněl kluky z práce, taky žijí v domněnce, že je to od nás daleko.
Do toho sudu mi tehdy táta hodil víčko od piva a já dostal za úkol to víčko vylovit. Měl jsem hrozný strach. Z toho sudu. Z vody. Z toho, že to nedokážu, že zklamu. Když jsem to víčko vylovil, měl jsem pocit, jako bych vyhrál válku. Taky vyhrál. Sám nad sebou.
Strach zůstává. Jen se s věkem mění důvod strachu. Leckdy ho není úplně jednoduché pojmenovat.
„A ty se bojíš, tati?“
„Nebojím prcku.“ Vstávám od telky a mířím do kuchyně, abych se nemusel podívat synkovi do očí. Otevřu ledničku a hledám důvod, proč jsem utekl před otázky synka. Dobrý, mám to. „Dáš si zmrzku?“
A pro sebe si ulevím. „Tak už zas ty kurvy lítaj, babi…“
