Tyhle fakta mě děsí. Muž se dožívá průměrně o osm roků méně než žena a průměrná délka manželstí je třináct let. Znamená to snad, že každým rokem v manželství se mi zkrátí život o dvěstěvacetčtyři dní? Něco na tom je. Postačí pouhý pohled do černé kroniky: už jen mírně obézní žena žije déle než muž, který se o tom zmínil...
A možná proto jsem se nikdy neoženil. Jsem rád, že mám vztah úplně jiný, obří lásky, pochopení a plného talíře. Jsem si teda jako donedávna myslel... Začátek je vždy tak krááásný a láska prochází žaludkem. To je všeobecné platné pravidlo a pro mě možná jediný důvod k podstoupení obřadu kroužkování. „Mám hlad,“ tuto často slýchanou větu si přítelkyně přebírala s povzdechem a očekáváním, že přijdou i nějaké další a třeba i delší vyjádření mých pocitů. „Ano lásko, co by sis dal?“ A já měl podtrojováno jako král. Ale po několika letech na výběr už nedostávám a tu a tam na mě čeká překvapení. Jako tuhle u večeře.
„Co to jako je? Chceš mě zabít?“ Je to s podivem, ale ani po třech hodinách výslechu se nepřiznala.
Ráno lezu do lednice a vidím tam pěkný tučný jogurt a už ho beru do ruky, přes kterou mě přítelkyně okamžitě plácne.
„Dej si tenhle.“
„Tenhle? Ten jsem chtěl před měsícem a tos mi zatrhla, že to je pro děti.“
„Ale děti už ho nebudou, takže si ho dát můžeš,“ podezřele pomrkavá a cpe mi jogurt do ruky.
„Hmmm,“ zabručim a civím na víčko, kde se skví datum staré čtnáct dní.
„Máš hlad? Dej si rohlik,“ slyším od přítelkyně.
„Bych radši chleba,“ fascinovaně zkouším jeho měkkost, těšíc se na jeho kůrku.
„Říkám rohlik, chleba mají děti k svačině!“
Večer mám na něco chuť.
„Honí mě mlsná,“ přiznávám se.
„Koukni se do za špajzu.“
Chvíli se v něm přehrabuju a nevím co bych. Chňapnu jednu čokoládu a už stojím ve dveřích obýváku. Točím zabalenou laskominou v ruce, abych upoutal její pozornost a hlavně abych zjistil, jestli třeba neberu něco echt dobrého dětem. Přítelkyně, pohodlně rozprostřená na gauči, s podepřenou hlavou, pohupující se v rytmu znělky seriálu a vkládající si do úst své oblíbené brambůrky, si mě konečně všimla, podívala se na mě, pak sjela s očima k čokoládě a s naprosto vážnou tváří pronesla větu, která mi rezonuje v uších ještě teď.
„Tu si vem, ta je hnusná.“
Takže je to pravda. Muži otravují ženy pouze ve středu a v březnu, kdežto ženy tráví muže celý život. Ale je mi jasné, bez nich by ten průměr dožití u mužů by býval byl podstatně menší... Napadá mě ještě jedna varianta, která sice může na první pohled vypadat jako scifi, ale přijde mi objektivně reálnější. Žena, díky soužití s mužem, získavá osm let života navíc. Tak a vyberte si.
:)
Komu:
