„Teče mu krev z pusy, mám mu zavolat rychlou?“ Ptal se ten mladší policista toho staršího. Starší vzhlédl od rozepsaného protokolu o nehodě, a já věděl, že se musím přiznat hned. „Víte, za to můžu já.“ A začal jsem popisovat, co se vlastně toho rána stalo...
... mrholilo. Silnice byla mokrá a dost to po ní klouzalo. Za mnou mladý kluk ve sportovní káře s muzikou tak nahlas, že jsem nadskakoval společně se svým stařičkým šuplíkem na čtyřech kolech. Mladík vedle sebe nějaké ještě mladší žabičce ukazoval do detailu provedenou jízdu takzvaně brzda plyn. Vždy mě nechal poodjet, aby do nejbližšího semaforu nabral aspoň osmdesátku a mohl dupnout na brzdy. Následovaly dva přechody pro pěší a já ve zpětném zrcátku s hrůzou sledoval, zda-li dobrzdí. Těsně. Ovšem na další třetí zebře jsem věděl, že přijde neodvratitelné. Zatáhl jsem ručku, nohu na brzdu, ruce povolit na volantu, hlavu zapřít do opěrky, a jen jsem si přál, aby mě náraz nepošoupl na jakousi babičku na přechodu. Škvíkání brzd. Haupna mladíkova auta se zhoupla odstředivou silou a přišel náraz. Bum! Babička cupitá neohroženě dál. Beze slov vylezu z auta, abych obhlédl škody. Můj šuplík má jen o nějakou tu odřeninu navíc a promáčknutý nárazník. To sporťák je na tom podstatně hůř, zmuchlaná haupna, vysypaná světla, rozbitý blinkry. A pak to přišlo, mladík se vyskotačil ze sporťáku.
„Ty vole! Doprdele! To musíš stavět kvůli takový starý (cenzůra autora, ani blog fakt nesnese všechno) !?“
No a nějak se mi udělaly mžitky před očima. Takový až rudo, řekl bych. A najednou prásk a měl ji. Krásná česká facka zněla jako výstřel z pistole. Razanci měla větší než malou a tak si mladík ustlal na svý pomačkaný kapotě.
Mlčky jsem si vlezl zpátky do auta a po nějaké chvíli jsem zavolal na Polici...
... „A pak jste přijeli.“ Dokončil jsem vyprávění. Do zápisu to dát museli. Záchranku nevolali s tím, že se mladík při nárazu nejspíš kousl do jazyka. Při podpisu protokolu se ten starší z policistů ke mně naklonil, spiklenecky na mě mrknul, a povídá. „To bych mu ji fláknul taky.“
Tak tahle historka, deset let stará, mi vytanula na mysl teď nedávno. To když...
... jsem trochu zaspal. Rychle obléct, vyčistit zuby a skáču za volant. V sobotním ránu jsou ulice prázdné a jedu rychleji než povolenou padesátkou. V hlavě si přemítám, co vše je dnes na programu, proto si ani nevšimnu, že za mnou už pár křižovatek někdo jede. Ve zpětném zrcátku se auto náhle rozbliká majáčky a rozsvítí nápis Stop! Poslušně zastavím a než ke mně policista dojde, už ztaženým okénkem podávám doklady, jsa si vědom přestupku i připraven na ortel trestu. Ale ještě pořád bych to do práce na šestou stihnout mohl.
„Ale ale, kampak pospícháme, pane řidiči?“
„Tadydlejc do tiskárny do práce.“ Pohodím hlavou směrem k budově mé živitelky, která už mě na dálku zdraví svými neony.
Policista kontrolujíc doklady si povytáhl rukáv a podíval se na zápěstí. Jestli mu jdou hodinky jako mně, ukazují mu za čtyři minuty šest.
„To bych taky nemusel mít co číst, co?“ Vrací mi s úsměvem doklady. „A zpomalte, příště bych vás mohl mít za lumpa.“..
Do práce jsem přikvačil včas a s dobrou náladou. Je mi jasné, že už mám vybráno. Podle vzoru doktora Chocholouška, mohu mít štěstí na uniformovaný orgán s lidskostí, jednou, maximálně dvakrát, za deset let. Přesně kvůli takovým mužům zákona je ale jejich úcta alespoň trochu zachována. Je prostě fajn vědět, že policisti jsou taky jenom lidi.
Jen je škoda, že to někteří z nich nevědí...
;)
