Stačil jediný nádech, aby se mi zkroutil obličej do grimasy sériového vraha a žaludek dal kotrmelcem jasně najevo, že by se chtěl urychleně vyprázdnit. Došel jsem v tramvaji k sedícímu smraďochovi a z blízka nekompromisně zařval.
„Vypadni!“ Podle výrazu v obličeji byl týpek zrovna na návštěvě někde v jiné galaxii a chvíli mu trval návrat do reality. „Vy - pa - dni,!" zopakoval jsem systematicky svůj požadavek a nataženou rukou ukazoval na právě otevírající se dveře, snad proto, že jsem měl strach, aby nešel oknem. Smutně se podíval na ty dveře, znovu na mě, sebral si tři igelitky a skutečně vystoupil. Teda cítil jsem už horší smrádek, ale nebylo to ani živý ani lidský. Poplácal jsem se v duchu po zádech, kterak jsem pohotově vyřešil situaci.
„To jste nemusel, vždyť je to chudák,“ ozvala se nečekaně opodál stojící paní s opovržlivým pohledem k tomu. V ten moment mi došlo, jaké divadlo jsem přísedícím zahrál. Zrudl jsem a cítil na sobě několik desítek párů očí, prohlížejícího si necitu a bídáka.
… Bylo to na jaře roku devadesát dva. Seděl jsem ve čtvrté řadě lavic u dveří s cedulkou GII.A, ve třetím patře obrovské budovy bývalé věznice. Do třídy vstoupil pan Petr Mahnel, učitel matematiky, a shodou okolností náš pan třídní. V podpaždí si nesl výsledky poslední písemky a netvářil se nadšeně.
„Takže poslouchejte, holenkové! Mám takovou teorii. Představte si, že jste buldozer. Před vás padaj problémy a vy je hrnete před sebou. Můžete mít sebesilnější motor, ale pokud ty problémy řešit nebudete, tak se jednou ten váš buldozer zastaví, protože tu kupu před sebou už nezvládne,“ po těch slovech rozdal písemky a nejen mně ztuhl úsměv. Na pětku v červeném kruhu se nekoukalo dobře.
„Ty vole, von tě snad nechá rupnout,“ zvěstoval mi vykuleně spolužák Jirka.
„Klid. Za í, budu mít na výzo maximálně dvě trojky. Za íí čtverec žádnej nehrozí, takže bajle by byla divná, ne? A za ííí, je to přece tříďas, vole, ten mě padnout nenechá,“ s hraným úsměvem odpovím. A snažím si najít ještě nějaké za ívé, což jsou oblíbené odrážky pana učitele, ale krom toho, že mě matika zrovna nebaví a teď k smrti unavuje, mě nic jiného nenapadá.
Jak jsem předvídal, dvě trojky jsem v červnu na vysvědčení skutečně měl. Jenže pana Mahnela jsem lehce podcenil, alespoň jsem si to tehdy myslel. Jak se totiž ukázalo, byl to můj buldozer, který se zastavil. A tak jsme se spolu s panem učitelem potkali na konci srpna u reparátu. Tři příklady na papír a dva u tabule. Za deset minut bylo hotovo.
„Stálo ti to za to, Honzo,?“ zeptal se mě s úsměvem a škodolibost nezastíral. Nestálo. Těžký to tak nebylo, ale půlku prázdnin jsem strávil učením. Za dva roky jsem panu Mahnelovi za tuhle zkušenost upřímně poděkoval…
Několik dní po tom vyhazovacím extempore jsem znovu nastoupil do tramvaje a do nosu se mi navalil obdobně čpící smrad jako posledně. Ani jsem nehledal autora tohoto projektu, předchozí zkušenost jasně velela k ústupu. Navíc tramvaj má dva vozy soupravy a tak jsem na nadcházející zastávce přeskočil do vozu prvního. Jen co se dveře zavřeli a tramvaj zacinkala, byl jsem v pasti. Okamžité sladko v puse, zježené chlupy snad i na nohou, sevřené hrdlo a žaludek. Můj osobní alarm smradometru praskl a jako důkaz se mi neřízeně valily slzy po tvářích. Tady totiž vesele cestovali smraďoši rovnou tři!
Vystoupil jsem. Respektive jsem rozrazil dveře tramvaje, jen co trochu přibrzdila před zastávkou a doslova vypadl na ulici. Doklopýtal jsem na most přes Vltavu a zhluboka lapal po dechu. Restart dýchací soustavy se po chvíli podařil, a pachuť v puse jsem zahnal odpálenou cigaretou. V hlavě kolotoč výjevů. Řvoucí titulky v novinách, deprimující fotky rozřezaných těl, různé jakopravdy ze všech stran a smraďoši v tramvaji. Rozhlížel jsem se okolo, všude klid, jako by se nic nedělo, i na řece panovalo podivné ticho. Jen nízko nade mnou prolétl racek. Zvedl jsem hlavu a střecha Strakovy akademie na mě házela prasátka ze zapadajícího slunce. Někde v dáli, přesně v přímce mého pohledu, bych tušil i Štrasburk a valící se buldozer.
Pana Mahnela na vás, holenkové! Dokud ještě není pozdě a nerupneme všichni. Tady totiž na reparát nedojde. Hážu si mošnu přes rameno, ještě posledně potáhnu z cigarety a přidávám do kroku. Jdu pěšky, na voňavou tramvaj už nečekám...
.
