Je to stará dáma, která se mi směje a nemám ji rád. Ale vzhledem k jejímu věku k ní určitou úctu mám. Ven už sama nesmí, poloslepá a polohluchá, jaksi nerespektuje domluvená pravidla. Na svůj věk, a vetchou postavu, ještě docela slušně rychle chodí. Já většinou až za ní. Buď nestíhám a nebo se za ni trochu stydím. To spíš. I když. Má nádherný dlouhý nohy a její ladné kroky do schodů, to je radost sledovat. Prostě dáma.
Jen kdyby se mi pořád nesmála. Ne, že by chtěla, ale má přesně takový ten výraz výsměchu. Hlavně, když mi něco sežere a je jedno co. Snídani, večeři, buchtu, zákusek, cokoliv. Mám pocit, že to dělá schválně a účelně mě vytáčí. A když jsem ji pak vypeskuju, stejně se vlastně chechtá. Chodící popelnicí bych se jí neopovážil nazvat, ale je fakt, že přesně taková je, ale to by pak nebyla dámou za kterou sama sebe považuje. Jméno? Lucky. Celým jménem Lucky Labradal. Otec Dalmatin, matka Labrador. Stáří čtrnáct let.
…
„Zase něco sežrala, podívej se na ní, prosim tě.“ Neochotně se zvedám a mířím za prapodivným zvukem v předsíni. Lucky stojí strnule s hlavou skloněnou a jakoby se dávila. Jako kolikrát předtím, když sežrala klacek, nebo borovicový šišky. Jenže tentokrát je to jiné. Od tlamy jí visí zvláštní kokon žaludečních šťáv. Hlavou naráží do zdi při každém dalším návalu nevolnosti. Musí ji být zle. Moc zle. Přitom vrtí ocáskem a klepou se jí nohy. Když se nedáví, pláče. Hluboký, tichý vzlyky. Občas někam bezcílně popojde a je dezorientovaná. Po půl hodině nastává zklidnění. Není velkého rozdílu mezi mrtvičkou u člověka a psa. Chceme jí dát napít, nechce. Otevřeme dveře, nevyjde z nich. Lucky pláče tichounce, přítelkyně hlasitě. Mám tady dvě rozsekaný ženský a nevím si rady. Další záchvat Luckyny přijde do hodiny.
Mně je jasný, kam to spěje, ale nevyslovím nic, co by tomu nasvědčovalo. Padne pár vět o tom, že ji ráno odvezeme k doktoru.
„Že to bude dobrý viď,“ ptá se mě a já přikývnu.
„Běž si lehnout. Budu u ní.“
Už se nesnažím starou dámu přemlouvat, abychom šli spolu ven. Jen jí pomůžu do pelechu a sednu si k ní. Mělce a pomalu dýchá.
„Lucky,“ otočí hlavu na mě a já ji hladím kolem uší. Stará dáma roztaje a usmívá se na mě. Vystrčí z pelechu packu a já ji za ni chytnu.
„Bude to dobrý, Lucky.“
A najednou … měla úplně jiný oči.
Ještě dlouho jsem u staré dámy seděl.
Potichu jsem lezl do postele, ale přítelkyně stejně nespala. Nemohla. Věděla, že kousíček od ní, odchází celá její půlka života.
„Jak je Luckynce?“
„Už je jí líp.“
…
Zapršelo a vysvitlo slunce. „Koukni, ta jabloň už příští rok pokvete.“ „Však už aby to bylo. Že bychom měli šťastná jabka?...“ Vzduch byl čistý a mokrá tráva se lepila ke kotníkům. A tam, mezi kořeny, odpočívá jedna stará dáma, která se mi smála a měl jsem ji rád…
.
