„Co ten zákaz vjezdu tady?" povídám ustaraně posádce, kterou odvážím z rodinné oslavy. „Neřeš, to projeď," znělo poučení ze zadní řady. Noha na malinkou chvíli sklouzla z pedálu, aby se na něj opět vrátila a drobně jej sešlápla.
Nerad porušuji předpisy. Upřesním to, nerad porušuji dopravní předpisy. Všehovšudy jsem dostal jedinou pokutu za to, že můj okřídlený Pegas, alias Škoda Rapid ročník osmdesát šest, postrádal zástěrky. Ještě se doznám k možná desítce roztomilých vzkazů za stěračem za špatné parkování, plus několik neobjednaných botiček za parkování údajně ještě horší. Ale nikdy, opakuji nikdy! jsem nedostal pokutu za rychlou jízdu. Tedy u nás v Čechách myslím. Ale, je to už drahně let, povedlo se mi zaplatit za rychlost dvakrát v rozmezí jedné hodiny ve dvou státech. Fakt, nekecám.
...
Zpáteční cesta s partou od móře z Chorvatska. Slovinsko projedeme okreskama, budeme se kochat krajinou a ušetříme pár fufníků za dálnici. Tak zněl plán. Mají tam krásná pole, to ano, ale taky v tom poli mají cedule označující začátek vesnice. Automaticky sundávám nohu z plynu a dobrý kilometr se ploužím pomalu k prvnímu stavení. Mezitím mě mijí círka desítka aut, která se kolem mě přežene téměř nadzvukovou rychlostí. Oni nejeli rychle, oni letěli moc nízko. Alespoň takové vysvětlení mám proto, že tyhle letce radar nezaznamenal, ale můj šnečí pohyb ano. Malý krpatý mužík v kombinéze si teatrálně zatleskal a velký maskulinní pandrhola šermujíce mi s plácačkou před obličejem, jal se mě informovat o tom, že jsem překročil rychlost o celých šest kilometrů v hodině. Kolem prosvištěla další stíhací peruť a mně to přišlo k smíchu. „Jan, ty nesmát, ty platit!" Móóóóc peněz chtěli. „Tak bando, vyklopte ušetřený fufníky," a informuji partu, že mám už jen pár marek. „Nemůžou ti nic udělat, nic mu nedávej," zněla jedna rada. „Rychle dělej blbce," zněla druhá. Dodnes nevím, jestli to mělo být: rychle, dělej blbce, a nebo rychle dělej blbce. Udělal jsem obé. „Já nemít peníze, já být chudá česká kluk," ukazuju peněženku ve finančním vakuu. „No interesente!" Zahřměl ten velký a plácačka mu zvadla. Malý si opět zatleskal. Sbalili svůj radar i můj pas, a pěkně si mě převezli mezi dvěma policejními vozy až na tamní služebnu. „Jan, ty ráno soud v devět tady," podával mi ten velký nějaký canc při potlesku toho krpatýho. Vyhráli. Za půl hodiny jsem sázel na plech obrovitánskou hromadu tolarů a lip (tvrdší měnu nechtěli, nebo spíš neznali) za doprovodu mohutného aplausu od skřeta. Ten velký se gebil jako debil. „Interesante!" Schrábl peníze, vrazil mi pas, stvrzenku nikoliv.
Za dvacet minut se vyškrábeme do Alp a tunelem sjíždíme k Rakouským hranicím. Vyhazuji kvalt a auto si jede svou kinetickou energií nesnědených lančmítů o trochu rychleji než je povolená šedesátka a přibržďuji si až když dojedu několik aut před sebou. Fronta krátká, u okýnka celníků se každé auto na chvíli zastaví, z okýnka vykoukne natažená ruka celníka a gestem pouští auta za hranice. Ovšem na mě ukazuje jiné gesto. Podám mu pasy, celník si v nich zalistuje a že si mám prý zajet bokem. Po té ke mně přijde a vysvětluje mi, že mají v tunelu nastavený radar na pětaosmdesátku, přestože je v něm povolená pouze šedesátka. A protože jsem jel téměř devadesátkou, musím zaplatit pokutu. V šilinkách samozřejmě, dodal slušně a zdvořile. V hlavě přibližná kalkulace vypočetla, že i když je pokuta třikrát menší než ve Slovinsku, peníze už dohromady nedáme. Polil mě pot. Začal jsem tedy vysvětlovat, rovněž slušně a zdvořile, že poslední hotovost jsme nechali ve Slovinsku taky za rychlost, že tedy jaksi máme menší problém s úhradou. „Main gott!" Spráskl ruce a zmizel v kukani a tu pokutu zaplatil za mě. Po několika minutách se vrátil a na rozložených novinách ukazoval aktuální kurzy světových měn. My jsme mezitím nastřádali do čepice vše co jsme měli. Ten výraz, když spatřil změť korun, šilinků, marek, kun, tolarů, několika zlotých a dvou krabiček cigaret, k nezaplacení. Zamžikal očkama a popřál šťastnou cestu. „So. Gerade aus und langsam, ja?"
…
Zavřený úsek silnice s novým asfaltem přímo lákal. Navíc objížďka by byla na dobrých deset minut a já potřeboval ještě maximálně padesát metrů, abych odbočil ze zákazu do blízkého sídliště. No jo, tak to projedu teda, nó. Ujedu dvacet metrů za značku zákazu a periferně vidím schované auto s majáčky za budkou tramvajové zastávky. „Četníci," suše konstatuji. „Kde?" Padne dotaz přesně v momentě, kdy začne majáček blikat. V autě se rozhostí úžasné ticho. Poslušně hodím blinkry a zastavím. „Se mi pěkně prodražíte," postěžuji si na oko. „Tak dělej blbce!" Boha jeho, já to mám i v rodině. Začnu se smát a deru se z auta.
„Chlapi já vim, já vim," zvedám ruce nad hlavu jako bych se vzdával. Muže z Kobry 11 to zastaví v chůzi. „Tak to dáme za kilo?" Dali. A protože jsem byl hodný, dostal jsem i obrázek v podobě bločku…
...
Stejně, že oni ty hranice měly něco do sebe, co? A hele těch všeljakejch fufníků po kapsách, co? Hranice jsou fuč, fufníky taky. Jen blbců, se mi zdá, je čím dál víc bez ohledu na rychlost. Tak aspoň že ten lančmít je co býval.
;)
