Po víkendu stráveném u mojí mamky jsme se loučili na prahu dveří a nabádal jsem synka, aby dal babičce pusu. Při cestě po schodech se mě zeptal, proč že jsem babičce pusu nedal taky. Evidentně mu v hlavě vrtalo, že já jsem jí tu pusu prostě nedal. Sumíroval jsem si v sobě co říct, jenže pauza na odpověď byla zřejmě natolik dlouhá, že ještě dodal: „Pusa by se maminkám dávat měla.“ Vážnost svého mínění dokládal pokýváním své čtyřleté hlavy. Osobně nemusím přemoudřelá dítka, ani když je to mé vlastní, ale tentokrát jsem mu musel dát za pravdu.
Začal jsem pátrat v paměti, kdy že jsem to přestal dávat pusu mamce. Teď nemyslím při různých oslavách svátků, narozenin, vánoc. Mám na mysli takovou tu pusu při shledání a loučení. Mám tři varianty. Buď v době kdy jsem začal jezdit na intr na střední, tudíž začátkem telecích let. Varianta druhá, když jsem mamku přerostl. Anebo v době, kdy jsem začal líbat holky. Přesně si nevzpomínám, ale do dvanácti určitě jo. To mám fotku, kde mamku zlobím sezením na klíně. Každopádně to bude mít souvislost s pubertou, s naivní představou, že už jsem velikej a předpokládám, že mi přišlo jaksi nepatřičný dávat pusu mamce, když už se líbám s holkama. A přesto, že mám s mamkou krásný vztah, těžko se nasedá zpět do vlaku, když už jednou vystoupíte.
Jako fakt, že šlo výhradně o předsudek, dokládá pár písmen, který jsem zplodil asi někdy v šestnácti letech.
na moře širé já jsem vplul
koráb královský hledati se jal
i tak jsem milovati nepřestal
loďku svou
tu ukrytavší
pod listovím stromů těch
kde u břehu řeky lásky
čeká na mě dál
Vzhledem ke svému věku, lze tušit, že už jsem nějakým tím vztahem prošel a nutno podotknout, že jsem koráb královský dosud nesezdal. Nemyslím, že by se našla žena, která by mě tak bezmezně milovala, nechtěla mě měnit, brala mě přesně takového, jaký jsem, měla radost, že se třeba po měsíci objevím na prahu dveří.
Nikdy jsem mamku neslyšel si zoufat, a pokud se jí už oči zalili slzami, bylo to z důvodu, kdy prožívala bolest druhých. Viděl jsem ji plakat čtyřikrát a pokaždé bych byl schopen vraždit, jen aby byla šťastná. Přiznávám, že jednou to bylo i kvůli mně, o to to bylo horší. Viděla mě na kolenou.
Ale miluju ten její smích, kdy se směje, až jí tečou slzy. Čím je starší, tím se radši směje. S tetou Miluškou se odbourává tak, že tím baví celou společnost. Legendární je její mlasknutí, to je její první výraz nelibosti směrem k vnoučatům, druhým stupněm je pak slovní projev „Nó.“ A taky si nenapodobitelným způsobem otírá nos od zdola na horu. Miluje vánoční atmosféru, vůni borůvčí a taky procházku s košíkem po lese, nohy v teple a červené víno. Je to pravá Záhorská růže.
Nedávno jsme se synkem mastili Prší a celkem zákeřně, když vyhodil filka s hláškou, že mění na srdcový, se jen tak mimoděk zeptal, kdy umře maminka. Rychle jsem odpověděl, že to už bude ještě větší než já, bude mít už taky syna a z maminky se stane babička. Na to jsem na balík karet hodil srdcovou sedmu a byl rád, že mu tahle odpověď stačí. Nechtěl jsem mu říkat, že je jedno, jak moc bude obrovskej chlap, že je jedno, jestli už bude mít vlastního syna a jak moc bude maminka stará. Nikdy, NIKDY, nebude připravenej, že mu odejde maminka, a nikdy a nikdo nezacelí tu ztrátu. Protože to prostě nejde.
Čtrnáct dní po té epizodě na schodech, jsem pusu mamce zase dal. Bylo vidět, jak moc je ráda. A mě došlo, že na tu pusu celý ty roky pokaždé čekala. Nikdy mamce nesplatím, to vše co mi dala, myslím, že to ani nečeká. Ta pusa je jen náznak toho, co pro mě znamená a znamenat bude. A tak znovu, od kristových let, dávám pusu mamce při shledání i při loučení. Je mi srdečně jedno, jestli je to na prahu dveří, na zastávce v metru, nebo před kamarády.
Můj syn má pravdu, pusa by se maminkám dávat měla…
