Večírek je u konce. „Půjdu s tebou,“ řekla nekompromisně mlaďounká kráska a píchla mi prstíkem do hrudi. Na oplátku jsem ji pomohl do kabátu. A ona? Chytla se, jak rytmu mé chůze, tak něžně pod křídlem. Nezaprotestoval jsem.
Cítím pohledy zúčastnivších a přiznávám, dělá mi to móóóc dobře. Celý večer se okolo téhle krásky motá přehršle vlčáků a ona si vybere mě. Nebo má možná jen pud sebezáchovy, ta smečka opravdu vypadá tak hladově, že by ji snad roztrhala. Nebo působím jen nejméně nebezpečně ze všech, neřkuli neškodně. Taky možnost. A není to jedno? Beztak určitě potřebuje jen doprovodit na tramvaj. No nic, dáš ji hudlana jako správný gentleman a došmajdáš domů. Teď si Honzáne užij klapot podpatků a to všechno úžasné, nevinné, krásné a voňavé, co se k tobě tiskne. Drby budou stejně, tak co. Zvláštní, odkdy jsem začal sám sebe přesvědčovat, netuším.
„Kam tě doprovodím krásko?“ hlesnu už na čerstvém nočním vzduchu.
„K tobě přeci.“
Zamžikám očima a zastavím se.
„Neblázni.“
„Mně už stejně nic nejede a ty bys mě tady přeci samotnou nenechal. Nebo jo?“
Do vlasů ji padaly sněhové vločky a světlomety projíždějícího auta rozsvítilo její oči, které už tak nevinně nevypadaly.
…
Nemůžu usnout. Otevírám láhev vína. Sáhl jsem po takové té lahvince, kterou si člověk obvykle šetří pro obzvláště významnou příležitost. Tahle asi je. Víno barvy slunce s kořeněnou vůní nemá tu správnou teplotu a přeci chuťové pohárky jásají. Sedím ve starém křesle, popíjím božskou manu a v příšeří pokoje sleduji jsoucnost ve své posteli. Rozhozené vlasy po polštáři, odkryté dlouhé nohy, ruce roztažené, a prsa zahalené v tajemství mého trika. Kráska spí. Pohled pro bohy a teď i pro mě. Buší mi srdce. Tak hlasitě, že mám strach abych ji neprobudil. Nacházím azyl v potemnělé pavlači, mrazivý vzduch cestuje po kůži. Mám husinu, klepu se a zapálenou cigaretou šťouchám do vloček, které se usazují na zábradlí. Kde se tu vzala, proč tady je, co po mě může chtít? Vždyť kdybych se jen trochu snažil, mohl jsem být jejím tátou! Sakra. Je mi bídně. Ne, kecáš Honzí. Už si ani nevzpomeneš, kdy ti bylo takhle hezky. Típnu dávno dohořelou cigaretu. Promrzle padám do křesla a znovu sleduji noční program v posteli. Jen malou chvíli mi trvá zjištění, že se program změnil. „Nechceš zahřát?“
…
„Tak co bylo, povídej,“ vyzvídá na mě kamarád při nejbližší příležitosti.
„Coco bylo, nic nebylo.“
„Se nedělej, mám voči né? Všichni vás viděli, ste odcházeli spolu.“
„A co jako. Se můžu ptát zrovna tak, vona ta Jasněnka po tobě taky pěkně jela.“
„Vole!“ vypálí ze sebe okamžitě a významně si poklepe na okroužkovaný prsteníček.
„Dobře, tak jsem teda vůl a Jágr je bůh. V noci prej zase skóroval!“
Čemu se začal smát on, nevím. Ale já si vybavil naše rozhovory staré dvacet let. To tehdy vždycky něco bylo, i kdyby nic nebylo. Ono uběhlo pár let a celé se to změní na i kdyby něco bylo, určitě nic nebylo. Čistě statisticky vzato asi nula s nulou pojde (pan kolega Řeháček by snad s přesnějším výpočtem pomohl, ale obávám se komplikovaných derivací mezi fikcí a realitou). Prostě pravda o mužských trofejích neexistuje. A pokud ano, měla by být skryta, nevyřčena, uzamčena v tajných třináctých, nebo bůhví jakých komnatách a rozhodně by se po ní pátrat nemělo.
S touhle pravdou se to má jako s peklem. Totiž, ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře.
;)
