Známá tvář barmana mě zdraví už od dveří. Usedám na barovou stoličku a během několika okamžiků přistanou přede mnou bez objednání dvě piva a dva panáky.
Pozoruju rád ten rituál, kdy se pěna klouže po skle, aby brzy na to zchladila dlaň a hrdlo. A rozhodně nečekám až opadne pěna. Pivo je na žízeň a panák na chuť. Do minuty si hlásím u barmana přídavek…
…
„Nazdár doktore,“ řve na mě kamarád ještě s botou na ulici. „Lemtáš?“
„Žízeň viď,“ plácneme se do dlaní.
„Hele to ti musim říct…,“ kadence slov z nás lítá několik hodin jako u bab na tržišti.
Známe se tak dlouho a prožili jsme toho tolik. Známe své průšvihy a dost jich vytvořili spolu. Hlavně v mládí a teď na to setsakra rádi vzpomínáme. Honili jsme ženský a prachy. To odvál čas. Nás odvál čas, přesto si občas tu a tam najdeme chvíli na nějaký ten džbánek piva. Jasně, oba máme své životy a už bysme tu případnou mrtvolu asi spolu nezakopali, ale to společný nám už nikdo nevezme. Život nám dal na výběr a my si brali co se do nás vešlo. Ani jeden z nás by neměnil.
Ale ani noc není nekonečná. A tak pak vždy přijde čas splatit účty…
…
„Zaplatím,“ houknu na barmana a šátrám v kapse po penězích. Usměvavý týpek odloží útěrku a přisune mi účet po stole.
„Kolega nedorazí, co?“ pohodí hlavou směrem k zvětralému pivu a vedle stojícímu, netknutému, panáku.
„Ne,“ vydechnu ze sebe, hodím před sebe užmoulanou bankovku a deru se do kabátu.
„To bude mít příště asi pěkně drahý,“ zakládá papír do kasírky a šibalsky na mě mrkne.
„Jo, to asi jo. Jen né hned, né hned.“
Po několika krocích vycházím z baru s vědomím, že od teď už platím jenom já. Zvedám si límec a na rohu ulice mě definitivně pohltí zima a tma.
.
