„Zavoláš mi?“ ptala se rozechvěle. „To víš, že jo,“ řekl jsem bez mrknutí oka. Nikdy jsem jí už nezavolal. Slibem prý nezarmoutíš. Sliby se slibují, blázni se radují. A já byl obrovský blázen.
Co já se toho nasliboval. Hlavně v telecích létech a hlavně ženám. Že přijdu..., že budu..., že udělám... „Nikdo ti nedá víc, než já ti můžu slíbit.“ Tuhle větu jsem používal často. Těžko říct, možná jsem byl opravdu takový hajzl, ale nejspíš jsem svým slovům věřil. Tedy, věřil jsem sobě, nebylo nic, co bych v životě nemohl dokázat. Jak ukázal čas, krapet jsem se přecenil. Často za mnou zůstaly nesplněné sliby, pláč a spálená zem.
„Počkám na tebe.“ Nepočkala. Chca nechca jsem i já občas měl přislíbeno aniž bych o to žádal. „Hele Honzo, nepřidám ti. Ale na konci roku dostaneš odměnu, ti řikám, pět nul,“ mrkal na mě šéf. Tak jsem ten rok dřel ještě víc a pak ještě pár let k tomu. A u nul zůstalo. Ale našel se i, řekněme, zajímavější nesplněný slib. „S tebou? Nikdy!“ A jak se jí to panečku líbilo.
Pod medicínou nesplněných slibů páchaných na mé osobě, jsem se snažil ty své dodržet. Fakt, třeba i za nějakou tu vyšší cenu a bolest. Třeba jsem slíbil švagrovi západoněměckou Marku za čtrnáct korun, protože to přeci není žádnej problém, kámo. Že jsem jich pak kupoval tisícovku za osmnáct padesát, jsem se samozřejmě nepochlubil. Nebo jsem frajírkovi na nádraží sliboval, že mu rozbiju hubu, ještě mi jednou řekni debile. Řekl mi to celkem třikrát, hubu jsem mu sice rozbít nedokázal, za to jsem ho třikrát kousl do kolene.
Vybavuji si první slib, který jsem porušil. Určitě jich bylo spousty ještě před ním, ale tenhle se mi vryl do paměti hodně. Bylo mi osm a vřítil jsem se k babičce celý rozjařený. Mlčela, ani na pozdrav nereagovala. „Víš jak jsi sliboval, že napíšeš babičce.“ „Jo jo, pamatuju…,“ přitakával jsem, protože jsem dopis prababičce, z malinké slovenské vísky, toho léta sliboval. „Tak už nemusíš!“ vzhlédla ke mně a já v jejich očích viděl smutek, bolest, a slzy.
Mám za sebou dokonce i jednu přísahu. Já, voják ozbrojených sil, ... pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. „Tak přísahám!“ Zařval jsem spolu s celou rotou a přišlo mi fajn, že případně nepadnu sám. Zvláštní na tom je, že i teď cítím jistou hrdost a svému slovu bych dostál.
Proti tomu slibu manželskému se vyhýbám jak čert kříži. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. Slova nikdy a do smrti, mi přijdou hodně hardcore. Obdivuji, že tenhle slib někdo podstoupí dobrovolně a klidně několikrát.
Nedávno jsem potkal bývalou přítelkyni. „Víš čeho jsem si na tobě nejvíc vážila? Žes mi nikdy nic nesliboval.“ Přešel jsem to mlčky, a radost z právě uděleného ocenění partnerského Oskara jsem si vychutnal až později. Vážně, už jedenáct let nic neslibuji. Vyhýbám se příslibům jak můžu a většinou úspěšně. A když už, věřte, že se svým slovům snažím dostát. Nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani jakkoli jinak. Když "ano", ať je to "ano", když "ne", ať je to "ne". (Jk 5,12)
Před jedenácti lety jsem ale dal slib, o kterém jsem nikdy nezapochyboval. Mému synkovi. Vždycky budu Tvůj táta a nikdo Ti nedá víc, než já Ti můžu slíbit...
Ps: Co jsem to... Jo, Peťule na návštěvu přijedu jů. Tome tamto ti vrátím. Kačko obrázky upravím. Jirko do Pardubek zajedu (v nejhorším příští rok). Jardo ty fotky už skoro mám. Mirko to kafe bude. A Alenko? Však ty víš…
;)
