Přišel jsem k uštěbetanému stolu plného osazenstva, které důvěrně znám. „Kde je Fanka?“ Jako na povel všichni ztichli. Jedna jediná otázka a dusno by se dalo krájet. Říká se, že tímhle šestým smyslem jsou spíše obdařené ženy. I když, zase tak těžké to není. Stačí se rozhlédnout po lidech u stolu a zjistit, kdo krom Fanky ještě chybí...
... „V pátek přijede Jirka, bude pánská jízda!“ Rozveselen mávám dopisem nad hlavou na důkaz toho, že se konečně pod dvou letech uvidím s nejlepším kamarádem ze střední, a už si v hlavě spřádám plány na celý víkend a jeho oslavu dvacátých prvních narozenin. Mou radost úplně tak nesdílí přítelkyně Fanka. „A co já?“ No jo, pravda, co ty? „Budeš mít volnej víkend pro sebe.“ Mrkám na Fanku a zkouším ji navnadit. Moc to nepomáhá. Dalo mi velkého úsilí, než jsem Fance vysvětlil pojem pánská jízda. Ani argument, že půl roku jsme spolu imrvére nepomohl. Relativita času, je věc prazvlaštní. A z pohledu pohledu muže i ženy dochází ke kolizím, které mají kolikrát nedozírné důsledky. „Prostě budu s Jirkou, ale něco vymyslím, jů.“ A ukončuji debatu.
Jak jsem slíbil, tak jsem splnil. Na páteční večer jsem domluvil trachtaci v jedné hospůdce s lidmi z práce, tak aby měla zábavu i Fanka. Pilo se, mluvilo a bylo fajn. Taková standartní slezina jakých bývá tucty.
„Dobře se bav.“ Řekl jsem Fance a dal jí pusu. Načež jsem se odebral s Jirkou o pár místností dál na objednaný kulečník. Dvě hodiny jsme spíš prokecali, než hráli. Co já, co on, holky... Ale samozřejmě jsem ho mezi tím porazil, jako vždy, na dvojnásobek. Tuto novinu jsem se neprodleně vydal zvěstovat své drahé polovičce, připraven přijmout adekvátní odměnu. U baru nebyla, u stolu také ne. Nikde jsem ji neviděl. Musel jsem se zeptat...
... To ticho bylo vražedné a dost napovídalo. Jirka si vzal pod křídlem jednu z křepelek a mířil s ní na bar. To já vyhodnotil situaci po několika pivech jinak a zamířil opačným směrem k toaletám. Nechtělo se mi tomu věřit. Teď? Tady? Před tolika lidmi, které znám? Před Jirkou? Přišlo mi to strašně neuvěřitelný, absurdní. Pár blbých filmů jsem viděl, ale tohle snad ne.
Až když se dovřely dveře, rozhostilo se na toaletách ticho, jen smích z lokálu se občas za dveře dostal. A do toho ticha a občasného smíchu, byl taky slyšet zrychlený dech z jedné z kabinek. Dokonal jsem potřebu a řekl: „Snad se vám taky tak ulevilo.“ Na to jsem urval špagát na spláchnutí, umyl si ruce a vypadl.
Na baru jsem zaplatil. „Jirko mizíme.“ Nechtělo se mu od křepelky, jenže viděl, že odporovat mi nemá smysl, ale nebyly jsme tak rychlý. Zastavil mě ten, kdo byl s Fankou. „Ty vole Honzo, neblbni! Vždyť to sou jenom ženský. Tak mi ji napal.“ Tu radost jsem mu neudělal. Za ním stála Fanka a brečela. Protáhl jsem kolem ní a jen zakroutil hlavou. A ona špitla. „Když ty ses mi nevěnoval.“
Venku před hospodou se mi dýchalo podstatně líp. Dlouho jsme s Jirkou šli a mlčeli. Myslím, že i Jirka si dával celou tu situaci v hlavě do hromady.
„To jako fakt?“
„No jo.“
„Tak to mám dost.“
„To já taky. Potřeboval bych to spláchnout.“
„Tak ty ses jí málo věnoval jo?“ Jirka se začal smát.
„Se směj ty vole.“
„Pojď, dáme rundu a spláchnem to. Hele víš jaký je z toho ponaučení? Nevěnuješ-li se ženě, musíš občas spláchnout.“
Tak chlapi, věnujte se ženám, a nebo radši (s)pláchněte. :)
.
