Starodávné hodiny odbily pátou odpolední. Zavřela knihu, přešla k oknu a poodhrnutou záclonou se dívala na horizont. Ve stejný čas, den co den. Výhled z druhého patra prvorepublikové vily zbožňovala hned, jak se do ní před půl stoletím nastěhovala. Tady z toho okna se tolik krásných let dívala směrem na Prahu, až se i tahle víska stala její součástí. Milovala tu alej co se táhla z údolíčka k horizontu, milovala ji pro svou barvu hlavně teď na podzim, pro ten vítr ve větvích jako by na ni mávaly na pozdrav. A milovala ji proto, že se po ní vždy v tuto dobu vracel její muž…
Vyndala z trouby vonící rebarborový koláč, nakrájela ho a položila na stůl, kde už před tím připravila sváteční servis. Právě včas. Slyšela před domem zastavit auto a za moment domovní zvonek ohlašoval návštěvu. Před zrcadlem upravila své dlouhé, husté, bíle vlasy. I přes pokročilý věk je to nádherná žena, které ani vrásky šarm neupírá. Však ji nejen její muž hltal očima a celý život říkal, jak ji to sluší. Jen se tomu smála. Sešla ze schodů a otevřela příchozím dveře…
Chvíli pozorovala, jak přinášejí z auta do chodby krabice. Pak se zeptala, zda si dají kávu a odešla o patro výš. Natočila vodu do vázy a vložila do ní malou kytičku, kterou dostala společně se zalepenou obálkou. Tak moc jí to připomnělo svého muže. Nedával ji pugéty kytek k výročím, svátku, narozeninám. Dostávala totiž vše od kopretin a pampelišek až po růže a gerberky, tak často, jak jen viděl, že předchozí kvítí uvadá…
Zvedla telefon hned po druhém zazvonění. Volala dcera, jen se ptala, zda dostala obálku, že brzo přijede a že už musí zase běžet. S přibývajícími roky se musela smířit, že se vnoučete nedočká. A když odešel její muž, samota ji tížila. Tak ji dcera začala pronajímat spodní patro vily a jezdila za ní alespoň jednou měsíčně. Pro obálku. Ale i za to byla ráda…
Rozlila kávu do připravených šálků a pozvala stěhující k sobě nahoru. Takový hlahol už tu dlouho neměla. Všichni brebendili, popíjeli kávu a vychutnávali koláč. Moc nerozuměla, o čem všem si to povídají, vzala jehlice a začala plést. Ve vzpomínkách se vracela k jeho hlasu, pohlazení…
„Musela jste být krásná.“
„Prosím?“
„Musela jste být nádherná.“
Všichni se dívali na ni a pak na zeď, kde viselo několik portrétů. To její oči ji prozradili, že je to ona, kdo byl malován. V různých pozicích, v barvě, pastelu, tuze. Usměvavá, vzdorovitá, zasněná, nazlobená… A především krásná…
„To můj muž, nerada jsem se totiž fotila.“ Sklopila oči a usmála se…
Večer byl pro ni krásný jako už dlouho ne. Nebyla sama a cítila se dobře. Tak vstala, otevřela dveře do ložnice a jen trochu se jí zaleskly oči. Byly tam zaschlé štětce a paleta, a malířský stojan a na něm obrovské plátno…
A já vám můžu říct, že jsem ještě nikdy neviděl něco tak nádherného, jako nikdy nedomalovaný obraz…
