„Pánové, to je pro vás opravdu tak velký problém, po několika mailech ve slušnosti ukončit psanou konverzaci?“ Tak zněl text v záplavě inzerátů. Byl to spíš takový vzkaz. Anonymní. Odepsal jsem, jako by to byla diskuze.
„Dovoluji si upozornit, že přesně to samé chování je totožné i u vás žen. A přitom by stačilo napsat s grácií třebas díky a přeji hodně štěstí. Honza“
Jaké bylo mé překvapení, když se druhý den se objevila v poště tato odpověď:
„Milý Honzo, asi si nenatrefil na mě. Já bych ti odpověděla a pokud bys měl zájem a jsi z Prahy nebo okolí, tak bych se i s tebou sešla. Měj se. Lenka.“
Ale no tak proč ne, o náhody není nouze a schůzka na slepo by mohla být zajímavá. Dáme kafe a poklábosíme o životě. Jsem pro.
„Dobré ráno Lenko, že by nedělní překvapení? Jsem přímo z centra Prahy, tudíž mohu být do hodiny kdekoliv. Dáme úplnou schůzku na slepo? Mám až do pěti hodin čas a třeba na pokec u kávy bych čas investoval. Může to být zajímavé. Jdeme?“
„A proč zrovna do pěti? Už dneska? Ty jsi dobrý, já mám na kamnech oběd, musím vařit, je neděle. Co v úterý, dělám do čtyř.“
„Protože na šestou musím jít dělat pro změnu já. Protože dnes by nebyl čas přemýšlet. Protože je venku hezky. Protože proč ne? Buď vaříš něco šíleně náročného a nebo je to maso děsně tuhý. Dobrá, když si pospíším, můžu až do šesti. Přemlouvat tě nebudu, ale jestli trochu můžeš, tak dodělej co musíš a pojď.“
„Pořád marně přemýšlím proč tak naléháš? A kdo za mě asi tak dodělá co? To tu jako podle tebe mám nechat rozdělaný oběd a špinavý nádobí ve dřezu? Mám takový pocit, že hledáš holku jen na to jedno. V tom případě já nemám zájem. Čau.“
Šmarjá Jósef tak co tu máme? Podle slov věk hádám do pětadvaceti, víc asi ne. Pracuje někde v kanceláři, státní správa, tak něco. Pořádkumilovná, vznětlivá, plánovací, děti mít nebude, a nejspíš žije u rodičů. Sází na sebe, trochu moc, za tou slupkou bude hromádka nervů. Kozoroh, beran, nebo lev. A co je asi nejdůležitější, někdo ji dal pořádně za uši. Že bych jí popíchnul?
„Marně nepřemýšlej. Na dnešek jsem měl plánován koupaliště, ale na to je zima. Prostě jsem si říkal, že by to bylo zajímavý, takhle náhle a naslepo. Odepsáním na tvůj výkřik, měl být jen příspěvkem do diskuze. S nabídkou setkání si přišla ty. Mně je fakt úplně jedno jestli se sejdeme nebo ne. Předpokládám, že ti je mezi 22-26ti a nejspíš ti někdo ublížil. Což je mi líto. Mimochodem, oslovení čau se nejen mě vyloženě ekluje. Tak hodně štěstí Lenko.“
S tím jsem ukončil konverzaci, stačilo mi. Děvče vychladlo a druhý den se ozvalo znovu.
„Čau, říkám, když jsem naštvaná. Ale jinak díky za kompliment, ale bohužel nejsem mezi 22-26 lety. Je mi přes třicet. A když jsem naštvaná, tak neznám bratra. Jsem lev. Pracuju v kanceláři. Vzhledem k tomu, že máma je v práci, tak se takhle střídáme ve vaření atd. Nenechám přece tátu, aby si mazal chleba, to by mě hanba fackovala. Tak se zítra sejdeme? Pošli odkaz na tvůj profil, abych věděla s kým budu mít tu čest.“
„Profil nemám. Myslel jsem, že to bude schůzka na slepo. Bydlím v centru, netuším kde ty, ale třeba na půl cesty by to šlo.“
„Tak mi pošli aspoň fotku nebo se podepiš celým jménem. Já pracuju tam a tam, ty bydlíš v centru kde?“
A je to tady. Dobře tedy, ze schůzky na slepo nebude nic. Nemusím být počítačový mág, abych si zjistil víc. Pár kliknutí a neznámá Lenka eS dostává slušné obrysy. Že je člověk silný za klávesou a za monitorem je známá věc, ale tahle holčina je silná moc. Bych se skoro vsadil, že na tom úřadě sedí od školky. Slíbil jsem schůzku? Slíbil, tak to holt dotáhnu.
„Slečno Lenko eS, jmenuji se Honza Dé a bydlím tam a tam a je mi tolik a tolik. Takže zítra v šest? Fotku posílám.“
„Kdepak jsi vzal moje příjmení?“
Bombardování mailem pokračuje celé odpoledne, jedna otázka za druhou.
„Honzo, docela mě zajímá co děláš? Já dělám u soudu. A trochu se rozepiš, vůbec nepíšeš.“
„Lenko, dělám s lidmi, ale to teď není podstatné, alespoň pro mě. Myslím, že si můžeme popovídat zítra a na živo. Spisovat se mi moc nechce.“
„Práce je přece důležitá, protože za ní dostáváš peníze a ty jsou k životu důležité. Nájem a složenky platit musíš. Ještě jsi mi neodpověděl na otázku, kde jsi vzal moje příjmení?“
„Lenko, doba Jane Austinové je dávno pryč. Bez urážky, mě zajímají jiný věci, když se seznamuju. Empatie, emoce, pocity, vůně.“
„Narovinu, není mi dvacet, abych měla hlavu v oblacích nebo si ji nechala zamotat pěkně navoněním chlapem atd. A naposledy se tě ptám, kde jsi vzal moje příjmení!“
„Život je o kompromisech a fakt nejsem Jirásek. Psát si můžeme ledacos a pravda to být nemusí. Já prostě dám na stisk ruky a pohled do očí. Nežiju v iluzích, přesto mám své sny a za těmi jdu. Nesnáším nadřazenost, ultimáta a jakýkoliv násilí, včetně toho verbálního (toť má odpověď na tvé příjmení). Zajímám tě? Pokud ano, dej vědět, kde se po čtvrtý odpo sejdeme. No a pokud ne, myslím že to oba přežijeme. Takže?“
„Pro mě tohle není ale odpověď, jenom výmluvy. Když nejsi schopný mi dát lidskou odpověď, jenom tyhle řeči, tak se měj.“
„V pořádku, taky si myslím, že jsme lidsky každý někde jinde, což bylo cítit hned. A ještě jedna věc, tak nějak mě nepřekvapuje, že kluky, s kterýma sis psala, a kteří ti ani nedokázali napsat nějakou slušnou odpověď na rozloučenou, malinko chápu. Bereš se moc vážně, nejsi nad věcí. Není nutné všechno pochopit, ono to stačí přijmout. Tak hodně štěstí Lenko.“
Reakce byla okamžitá.
„Se nedivím, že nemáš holku!“
Upřímně? Já taky ne…
;)
