„Takhle špatný jsem to opravdu nečekala,“ pokyvuje hlavou paní doktorka studujíc lejstro z mého vyšetření. „Tady, vidíte?“ Ukazuje do grafu. Nekoukám se, ale vidím. Jasně, že vidím. Nepřišel jsem s očima!
Jsem tady, protože neslyším. Přesněji, a lidově řečeno, na pravé ucho jsem hluchej jak poleno! „Něco s tím uděláme, ale moc nadějí vám nedávám,“ praví doktorka a tluče cosi do klávesnice. Rychle přemítám, přeci nemůžu být hluchý v tomhle věku. Naslouchátko? To snad ne! „A hučí mi v něm,!“ vyhrknu další neduh, který mi ztrpčuje život a který by snad mohl pomoct při řešení zdravotního stavu. Doktorka přestala psát a sestřičce vypadly jakési krabičky z ruky. „No, to je vidět. Ehm, na tom grafu z audia je to znát,“ dodává o překot. „Proto jsem vám předepsala dvoje prášky. Hlavně ty druhý jsou docela silný. Snad to zabere. A možná vás to taky trochu rozhodí. Každopádně je doberte a pak přijďte na kontrolu.“ Na to mi doktorka podá recept, věnuje soucitný pohled, a potřese rukou. Proti tomu mi sličná sestřička podá pouze kliku od dveří a počastuje nepochopitelně škodolibým úsměvem. Až za dovřenými dveřmi mi dojdou její ( a vlastně moje) slova: „tak ať nehučí…“
Už doma si se zájmem prohlížím okopírovanou zprávu z audio vyšetření, kterou jsem dostal od doktorky na památku. Na prvním grafu vidím několik křivek a přímek. Druhý graf je prostší. Vodorovná čára vypadající jako ve filmech zobrazený exitus pacienta. Ještě k tomu ten dlouhý táhlý tón, který exitus ohlašuje a je to přesný. A dyť já ho mám! Zachvacuje mě panika. Rychle polykám první várku prášků a po deseti vteřinách se hrozně divím, že mi pořád mi hu.. šumí v uchu.
První den léčby. Nic se neděje. Sluch se nelepší, v uchu mi šumí pořád.
Čtvrtý den léčby. Jsem nazván debilem a kreténem (třetí název nemá s duševní diagnózou nic společného). Dvakrát totiž skáču pod auto a jednou pod tramvaj. Prostorové vnímání zdá se poněkud nefunkční. Slyším vlevo a ono je to vpravo. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Sedmý den léčby. Zjišťuji, že braním telefonu rovnou do levé ruky a přiložením sluchátka k levému uchu, ušetřím něco málo času a hromadu nervů, jak mých, tak volajícího. Nemůžu usnout. Hlasitost televize reguluji převalením z pravého boku na levý. Potím se. Mám návaly a bušení srdce. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Desátý den léčby. Přistihnu se při sledování TKN. Jindy bych si takového pořadu v televizi ani nevšiml a teď na něj civím s pusou dokořán. Televizní klub neslyšících mi přijde náhle velmi inspirující. Otekly mi nohy a mám opuchlou tvář. Do Mongola nemám daleko.
„… a tak beru Kortinoidy,“ vyprávím všude na počkání (a na potkání), doufaje v nějaké to politování.
„Myslíš Kortikoidy, ne,?“ opravuje mě pobaveně kamarádka.
„Jó dyť říkám Kortikoidy.“
„To jsem dávala svým koňům.“ Vyděsila mě.
„Počkej, mohlo by to mít jako vliv,?“ významně pohybuju hlavou do stran, abych dodal otázce závažnosti, protože … to by mi tak scházelo.
„Jako na funkci?“ Směje se bez odpovědi. Už se neptám a přemýšlím jak to vyzkoušet.
Před spaním si prvně pročítám příbalový leták k medikaci. Myslím na sex a zdá se mi o čertech. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Jedenáctý den léčby. Pohled do zrcadla je žalostný. Vypadám jako březí vlk. Kde se vzal ten pupek? Od teď do práce v triku nemůžu, převlékám se do volných košilí. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Třináctý den léčby. Hladím si opět viditelně zvětšené břicho. Odhaduji to na dvacátý osmý týden. Pouštím si film Jíst, meditovat, milovat. Pláču. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Čtrnáctý den léčby. Ptám se syna, jestli by chtěl radši sestřičku nebo bratříčka. Ptal se, jestli nejsem ňákej divnej. A zase pláču. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Šestnáctý den léčby. Zobu poslední prášek. Začínají mi kontrakce. Sluch se nelepší a v uchu mi šumí pořád.
Dva dny poté.
„Tak jak to s vámi vypadá,“ ptá se paní doktorka bez otazníku a já musel zapudit nutkavou odpověď o svém (ne)plánovaném porodu.
„Špatný, nezlepšilo se to, pořád neslyším … ,“ postesknu si.
„To je mi líto, ale v tom případě je ztráta vašeho sluchu nejspíš nevratná. Hlavní je, že slyšíte na druhý dobře, s tím se naučíte žít.“
„Jo jo, zvykám si. Jen doufám, že aspoň odezní ty vedlejší účinky. Fakt mě dost rozhodily.“
„To chvíli potrvá. Musíte vydržet, než Kortikoidy zlikviduje tělo.“
„Proč, proč vlastně se mi to stalo s tím uchem?“
„Můžeme se pouze domnívat, ale nejspíš jste něco přechodil a vrazilo se vám to do ucha. Vlastně jste dopadl ještě dobře, taky se vám to mohlo vrazit kamkoliv,“ chlácholí mě a mě hned přepadá pochybnost, jestli se mi to vrazilo jenom do ucha.
„A pořád mi v něm hučí,“ důrazem na slovo hučí vracím úder sestřičce z minula. Zrudla. Nestyda.
„No, doporučuju odstěhovat se k nějakému vodopádu, tam vám to nepřijde.“
Březí vlk se k vodopádům stěhovat nehodlá, tak jestli ho náhodou potkáte, mluvte na něj zprava. Pokud ani tak nebude reagovat, klidně do něj vražte. Prý pořád lepší někdo než něco...
;)
