- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Přitom dnešek začal tak hezky. Dostal jsem jen několik málo úkolů. Umýt okna, vysát, vycídit odpad, vymalovat chodbu, vyměnit záclony, naložit maso, nakoupit, vyprat, vyžehlit, zaplatit složenky. A snad jsem na nic nezapomněl. Jsou teprve čtyři odpoledne koukám, takže stihnu upéct její oblíbený borůvkový koláč jako bonus. Jsem do své paní blázen a není nic co bych pro ni neudělal.
Čekám na ni na smluveném místě už čtyřicet minut. Moje chyba, mám jezdit přesně a né pět minut předem. Opírám se o kapotu auta, kouřím a zavírám oči. Zbláznil jsem se do ní na první pohled. Plula tehdy ulicí s věnečkem kopretin ve vlasech a na předlouhých nohách deseticentimetrové jehly. „A to jsou ty nejmenší. Věříte?“ Nevěřil jsem a nevěřím dosud. Nechávám se přesvědčovat už půl roku. Vyměnili jsme si klíče od bytů a dresy. Tedy dresy, ona nosí moje košile a já její kalhotky. Přála si to, co bych pro ni neudělal.
A netykáme si. Nikdy. Ani předtím, ani potom. Pouze zcela výjimečně přitom, a že si to teda zatraceně užiju.
„Vypadáte náramně, má milá," beru jí tašku z ruky, otevírám dveře u spolujezdce, pomáhám jí nastoupit a okamžitě startuji směr chalupa. Nálada skvělá, paní spokojená. Bohužel, jen chvíli.
„Kde máte Karla?"
Ježiš Karel! Ten rozklepaný malý vořech s rodokmenem delším než má moje rodina, který se nenažere pokud mu nestojím u misky a neusne dokud mu nezazpívám. Byl s tchyní u doktora a měl jsem ho vyzvednout. Zapomněl jsem na něj. Možná záměrně, abych měl paničku v posteli jen pro sebe.
„Nějak mi to vypadlo, omlouvám se," snažím se znít provinile, a přidávám plyn nad povolenou rychlost.
„Mám chuť na křupavou Francouzkou bagetu. Zastavte mi, ano?,“ ukazuje prstíkem na svou oblíbenou benzínku, kterou právě mijíme a nestihnu reagovat.
„Mám pro vás borůvkový koláč," pomrkávám zachraňujíc situaci. Marně.
„Nechci koláč, chci svýho Karla a svou bagetu!"
A začalo ticho. Jen zvuk kol převalujících se po panelové dálnici a občas vyhozený blinkr. Mlčela. Mlčela tak strašně, že jsem jí po další hodině odemkl chalupu a odjel. Pro Karla, samozřejmě. Co bych pro ni neudělal.
Obrovské hodiny odbíjí zrovna půlnoc, když znovu otevírám dveře do chalupy. A už za několik vteřin Karel olizuje paničce prsty u nohou, a ona ho něžně drbe za ouškem. Nezávidím, usmívám se. Však mě to čeká taky. Vše odpuštěno, má paní to jistě ocení. Ještě chvíli se dívám na ten přivítací rituál s uspokojením, než se začnu otáčet s myšlenkou zamířit do sprchy.
„A máte pro mě tu bagetu?“
Ani jsem nedokončil krok, ztuhl jsem a napůl otočil. Nevydal jsem ani hlásku, přesto bylo z mého pohledu cosi patrné a má paní to poznala.
„No co co co," pozvedla obočí. „Mám na ní chuť, tak mě třeba zabte!“
Jó holka, co bych pro tebe neudělal...
(toho rána jsem byl poněkud neklidný)
;)
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!