Při pohledu na záběry z trosek zříceného letadla kdesi v Kolumbii, jsem si se synem vyměnil pohledy. „Hrozný, viď,“ špitne. „Strašný. Dlouho byl klid. A teď spadnou ještě další. Bohužel.“
Někde psali, že pravděpodobnost pádu letadla je jedna ku třiceti milionům. Pro představu jsem si zjistil pravděpodobnost hlavní výhry ve Sportce a ta je jedna ku čtrnácti milionům. Tudíž je větší šance, že vyhraju dvakrát ve Sportce, než že semnou spadne letadlo. Jenže! Jackpot sice padá každou chvíli, a letadlo jednou za uherák, ale když už spadne, nikde nejde k zemi jediný. A o téhle pravděpodobnosti nikde ani zmínka a přesto se to děje.
A tak po Bolívii spadlo letadlo v Pákistánu a další do Černého moře. A teď, věřím, bude chvíli klid.
Je to zvláštní, ale když už se Fortuna rozhodne hrát si s osudem, je to jako by ji to jen jednou nestačilo a musí to několikrát za sebou zopakovat. Jsou to takový vlny. Někdy jen vlnky a někdy zatraceně divoký příboj.
David, Prince, Leonard a Georg. To byla taky hodně krutá vlna. Snad už stačilo.
Některý vlny známe všichni. Jsou vlny okluzní, jsou vlny veder. Módní vlny, smyslný i nesmyslný. Tlakový vlny i nátlakový. Vlny upachtěných rukou a potu ve tváři. Vlny z touhy. Vlny zavřených dveří. Vlny ticha. Vlny smíchu. Vlny zrození. Vlny naděje. Migrační. A všechny nejsou jen malý a všechny rozhodně nejsou fajn.
„Zase spadlo, tati. To je hrozný, ale tys to říkal. Jak si to věděl? To není možný přece,“ udiveně vyjukaný hlas syna ve sluchátku mířil ke zprávě o spadlém letadle do Černého moře.
„Protože když čert sere na jednu hromadu, tak ani letadlo nespadne jen jedno!“
Mám rád určitý životní vlny. Jeden čas to byla samá svatba. Oslavy prvorozených. Kulatiny. Taky vlny znovunabitý svobody jsou fajn. Vlny jsou prostě všude. A jestli se chcete zeptat na který vlně právě frčím, neprozradím nic, páč to sám nevím. Ale vln je fakt dostatek, tak se usmějte a hlavně! surfujte...
... třeba se sejdeme na stejný vlně.
;)
