Podle názvu článku by ve vás mohlo uzrát zdání, že tento blog je čistě o Tomiovi. Vtipálka by mohlo napadnout, že je o Petře z Fulneku. Ne, ne. Ale i o nich to tak trochu je, pokud si mezi řádky všimnete, že je to o skryté dřině, odříkání, hrdosti, touze, fandění, vítězstvích a prohrách, o splněných snech. A také je to o té copaté blondýnce na fotografii.
Své závodní ambice jsem dávno přesunul spíše na bowlingové dráhy, případně mezi čtyři koule karambolu a jiné ryze hospodské sportovní kolbiště. Nicméně se držím hesla fandím rád, fandím dobře, komukoliv kdo sportuje, pro ten úžasný pocit z vítězství i prohry. A protože jsem si přál, aby se i můj syn zamiloval do emocí ze hry, už s prťousem v kočárku, obráželi jsme spolu kdejaký okresní přebor a jiné velevýznamné soutěže. A nejlépe se fandí tomu, koho skutečně znáte.
A tak byl synek svědkem obřích výskoků švagra Máchala nad volejbalovou sítí, a koukal na mé synovce, kterak se prohání po zeleném pažitu za merunou. Byl u toho, když hlasatel na zimním stadionu trochu zmateně nevěděl, který z mých tří bratránků dal gól, když dva seděli na trestný lavici. Byl u toho, když si můj brašule na prahu čtyřicítky zahrál se svým synem mistrák za chlapy, což mělo být jeho loučení s kariérou. Myslíte, že skončil? Kdepak, počkal, až si zpřetrhá vazy v koleni. A jede dál. Je to taková fotbalová nesmrtelná teta.
A přitom všem synek nasával tu atmosféru velkých gest, výkřiků, emocí, občas bolesti i rozčarování. A tak jsem rád, že si vybral i on nějaký sport. Je to individualista, sáhl po kimonu. Tedy vysvětlil mi, že proto, že mu sluší. Asi z něho Jean-Clode nebude, ale pokud ho to bude bavit a aspoň trochu se zpotí, budu šťastný. No a kdybych náhodou zaslechl: zřejmě dobrej oddíl, byla by to paráda.
A nyní vás seznámím s tou copatou blondýnou, do jejíhož funclubu se synkem patříme. Jmenuje se Adam a od čtyř let buší puky do garáže a láme hokejky. Ta fotka je šest let stará a je z památného Silvestra, kdy muži byli ženy a ženy muži. A od té doby se z něho stal takovej ještěr dva na dva, na bruslích. Netuším, kde se v něm vzal ten hlad, ta obrovská touha lecos dokázat. Ale je dobře, že ji má. Velikou zásluhu na tom určitě mají jeho rodiče. Taťka Jarda (bratranec hokejově zvaný Lála - něco mezi Záhrobským a Holíkem), a jeho mamka Lenka. Ostatně živit takový monstrum by odmítla i kdejaká zoo. Zatím co já v jeho věku propadl ženským očím a kavárenskému životu, on stále dře a jde si za svými sny.
V prosinci poprvé oblékl ten nejkrásnější dres ze všech, jehož repliku si s hrdostí občas přes hlavu natáhneme, ten se lvíčkem na prsou. Zatím jen na zkoušku, ale nechybí v nominaci nadcházejícího mistroství světa kluků do osmnácti let. Největší radost by asi měl jeho děda, sportovec tělem i duší, který i po padesátce závodil v sedle kola a v pedálech měl najeto víc než my autem, a který mi pokaždé zlomil cigaretu u pusy sotva jsem si jí zapálil. Adama čeká ještě hodně práce než se dostane mezi chlapy. A já mu přeju, aby mu drželo zdraví, byl pořád srdcař, měl trochu toho sportovního štěstíčka a hlavně si dál plnil sny.
Protože díky němu, i jemu podobným, se některým z nás poté splní i sny naše. Jeden takový mám. Píše se rok 2017, běží poslední dvě minuty hokejového finále mistroství světa, s Rusy hrajeme nerozhodně čtyři čtyři, právě se to mydlí v našem obranném pásmu a Záruba vzrušeným hlasem komentuje: … Červenka u hrazení vybojoval puk .. přihrává na modrou Dlouhýmu .. nabírá rychlost .. klička Malkinovi a jde sám na bránu .. Godzillo pojd! .. střílí a … !!!
Držte mu palce, aby dal… ;-)
________________________________________
