Přemýšlel jsem nad nesmrtelností chrousta, automatické pohyby, při kterých nemusím mluvit, možná osmá noční. Nesnáším ten čas, kdy do práce i z práce chodím za tmy. Nevnímám, strojově konám. Bylo něco po půlnoci a rotačka byla po přetrhu papíru. V tiskárně přiměřené ticho. Přes soustavu chladících válců si papír podáváme beze slova, krokový posun mašiny uspává. Zrovna jsem byl myšlenkama někde mezi mulatkama v zakouřeném baru, když mě v realitě cosi upozornilo, že je něco špatně. Asi bych tu ruku neměl mít tam kde teď je. Nevidím tam. Vzpomněl jsem si, že mi kluci říkali o opravě žehlícího válce, evidentně mechanici nevrátili ochranou lištu, která ruku nepustí dál. Ještě jsem zkusil prsty vysunout zpět. Pozdě, už mě to chytlo. Levá ruka je chycená a pravou na stopku nedosáhnu. STOP! Zařval jsem na celou halu s pohledem šílence. V duchu jsem děkoval, že jsem dostal k ruce kluka vyjukanýho s přiměřeným respektem. Oplatil mi stejným pohledem a okamžitě bouchl do stopky. Právě včas. Stačilo malé zaváhání a hydraulika by mi rozdrtila zápěstí…
Moje posádka se začala zbíhat ke mně. Byli bledší a vyděšenější než já. Petra začala brečet. Martina zvracela. Jarda pobíhal okolo a neustále opakoval přesné určení místa mé ruky, ale mezi válci to nebylo. I když svěrače jsou tam taky. Přišlo mi to směšný. Zvlášť po té, co hrozně fajn cikánek Vojta vyhrožoval rozřezáním mašiny motorovku, jelikož zpětný chod mašiny není možný. Nepanikařit, znělo mi v hlavě. Jasně, je to průser. Ruka uvězněná mezi válci. Ohromný tlak. Bolest necítím. Záchranou operaci jsem si řídil sám. Udílel jsem povely, co kdo a jak. Tři chlapi zabrali o přítlačák a ruka vyklouzla. Byla bílá, potrhaná, nehybná a vyždímaná. Sáhl jsem si na šlachy a porovnal je v cárech dlani. Krev netekla. Kapala z ní voda. Přehodil jsem přes ni hadr. Byl jsem klidný. Ty dojdi pro mistra. Ty zavolej Pavlovi, aby to za mě v noci vzal. Ty nastartuj auto a odvezeš mě do nemocnice, nechtěl jsem čekat na záchranku…
Do deseti minut už jsem vcházel do nemocnice. Na příjmu jsem narazil na sestru. Mám problém s rukou, povídám. Koukne na ten hadr a změří si mě. Nějakej magor v montérkách, ani to nemusí vyslovit. Vidím ji to na očích. Mám si sednout a počkat. Tak čekám. Pak přijde znovu, že chce kartu pojištěnce. No tak na tu jsem fakt nemyslel. Omlouvám se. Povídá, že to takhle nejde, že ji mít musím, jako co mi vlastně je. Odhrnu hadr. A jako bych jí ho nacpal do krku, oněmí. Znovu se mi podívá do očí a v pantoflích utíká ode mě potemnělou chodbou…
Přijde doktor, lehám si na vyvýšené lůžko a natahuju k němu ruku. Koukne, něco zažbrblá a řekne sestře, ať zavolá druhýho doktora. Než přijde, dostávám několik injekcí. Druhý doktor koukne, něco zažbrblá a řekne sestře, ať zavolá třetího doktora. Než přijde, sestra datluje do počítače moje iniciály a chorobopis. Já datluju taky, zprávu tátovi, že jsem v nemocnici s rukou, a že mi nejspíš mamka už nemusí pořizovat rukavice do posilky co jsem si přál k Ježíškovi. Třetí doktor koukne, něco zažbrblá a řekne sestře, ať zavolá primáře. Než přijde, pokouší se ti tři porovnat šlachy a tkáně, podle toho co asi kam patří. Já si taky porovnávám. Myšlenky v hlavě. Moc mi to nejde, začátek prosince přijde mi poněkud nešťastným. Primář koukne a nežbrblá. Udělí třem doktorům lekci anatomie, porovná neporovnatelné a vypočítá množství zlomenin, jejichž výčet skončí na dvaceti dvou. Z ruky vyčte přesnou anamnézu a mě vyčte slušnou budoucnost…
Jsou tři hodiny ráno. Otevřeli se dveře a zjevila se. Sestřička si pro mě přišla z chirurgie a odvádí mě na oddělení. Obrovský úsměv. Zlaté, bohaté a kudrnaté vlasy. Přes mundůr žlutá mikina a pod ní bujné poprsí. A medový hlas. Pampeliška. Hned jsem si ji pojmenoval. Ruka už nebyla problém, pozornost jsem směřoval jinam. Chci ji…
Dala mi Tramalky. Na pěkných pár týdnů, se z nich staly mé nejoblíbenější bonbóny. Tak a spát, musíte nabrat sílu, příštích čtyřicet osm hodin bude pro Vaší ruku nejdůležitějších. Povídá s úsměvem. To se jako nevykoupu? Musím pod vodu. Z montérek do postele nevlezu. Jdeme spolu do sprchy. Tedy, svlékám se sám. Pozoruju ji, stojí opodál s pohledem z okna. Pouštím sprchu. V naprostém tichu je elektrizující zvuk dopadající vody. Jednou rukou se neumeju, říkám. Pomůžete mi? Zasmála se, ale pomalu přistoupila ke mně. Voda po mě stéká a ona mě něžně a pomalu myje. Vychutnává si mě. Nemluvíme. Hledám v očích odpověď a tu taky dostávám…
V erárním pyžamu uléhám. Infůze od Pampelišky je blahodárná, ještě jedna injekce a usínám. Že bych přišel o ruku si nepřipouštím. Příliš žiju…
Do dnes mám pocit, že tam byla každý den. Nechodila do práce, chodila za mnou. Kouřili jsme na tajňačku, povídali si, smáli se. Já ji vyprávěl o svobodě, o tom, že každý dveře mají kliku. A ona mě o uzdravení. Těch čtrnáct dní v nemocnici s potrhanou rukou, bylo krásných. Díky Pampelišce. Já byl tehdá příliš mladý a Pampeliška příliš vdaná…
Od Ježíška jsem nakonec ty rukavice dostal a nasadil je za deset let. A Pampeliška na tu kliku sáhla po pěti letech…
