„Babí? Tvůj vnouček nevěří, že má stejně nafouknutý břicho, jako jsem měl já. Kde sou fotky?“ a aniž bych čekal na odpověď mamky z kuchyně, vrhám se do šuplíků s poklady ve formě památečních fotografií. A že jich tam je požehnaně.
Sedám si se synkem na koberec a lovím z krabic jednu fotku za druhou. To je kouzelná chvíle, kdy v prstech svírám kousek historie. Nejdříve prohlédnout, potom otočit, jestli na ní ještě není něco připsáno, a podat dál s náležitým komentářem. „Tady je babí, kočanda viď. To je děda. To je tam, nó, víš kde. To jsem já. To jsi ty. To vůbec nevim. A, hele, strejda narvanej v psí boudě. Tady jsme spolu. No a tohle je něco…“ Obrázek za obrázkem zkoumáme oba.
„To ti bylo šest, měls neštovice a babička ti pupínky mazala po celým těle. Vypadáš jako kropenatá slepice,“ směju se až se zalykám nad povedenou fotkou juniora.
„Si mě musel fotit nahýho?“ jemu to až tak směšný nepřijde a durdí se. Chápu, přeci jen se mu blíží dvanáctý narozeniny.
„No to jsem teda musel! Měls ty pupínky úplně všude a je to fajnová vzpomínka, ty truhlo. Hele a tady jsi ve škopku na zahradě a Jukin tě votravoval. To si uměl sotva chodit,“ podávám mu další fotku. Tentokrát se usmívá, protože na obrázku je se svým čtvernohým chlupatým kamarádem, a že je ta fotka hambatá, mu vůbec nevadí.
„Jukina jsem měl strašně rád,“ má v hlase něžný tón a tuhle fotku už neodloží, i když mu podávám další a další obrázky.
Narazím na fotky z mé školky. Ze zahrady. Z výletů. Z besídek. Na jedné tancuju s o hlavu větší holčičkou, jejíž jméno už jsem dávno zapomněl. „Vidíš, jak jsem byl mrňavej?“ Na další jsem s paní kuchařkou, která drží kolem ramen mě a ještě kamaráda Davida. „To je cikán? diví se mlaďas. „Jo to je, byli jsme nerozlučná dvojka. A tady jsme všechna děcka v sauně, koukni jaký tam mám břicho,“ podávám další černobílou fotografii. „To vás jako fotili?“ vyvalil oči nad círka třiceti naháči a naše podobnost břicha ho nezajímala. „Děda říkal, že teď vyhodili ňákou paní učitelku ze školy, protože byla s dětma ve sprše a vás tady rovnou fotěj,“ dodá mi indicie, kudy mu proudí myšlenky. „Tak, chodili jsme do sauny, nó. Ukaž,“ beru si fotku zpátky. V paměti pátrám ve zrychleném režimu. Vidím před sebou hezkou budovu uprostřed sídliště, která mi vždycky připomínala Koloseum. Z boku té budovy se prodávala točená zmrzlina, která se mi nikdy nepřejedla a kterou dětem dával pán bez prstů na pravé ruce. Taky si vybavím sál, kam chodili rodiče o víkendech tancovat a nechávali nás samotný doma. A vrátila se mi i vůně té sauny a taky pocit na kůži z ledového jezírka, kam jsme musely povinně naskákat. Prohlížím si kamarády na několika dalších fotografií. Kluci, holky, všichni jsme nazí s bezelstně šťastným úsměvem. Kvalitní papír s bílým vroubkováním okolo. Na druhé straně každé té fotografie tužkou psané mé příjmení, letopočet, a razítko i s adresou pana fotografa. „Už je to dávno a bylo to normální,“ krčím rameny a odmlčím se.
Přemýšlím. Nahota mi nevadí, přijde mi přirozená, rozhodně ve mně nahé dítě nebudí rozpaky. To se spíš cítím rozpačitě při pohledu na holčičku předškolního věku ve dvoudílných plavkách na koupališti.
„Asi tehdy nebyli uchyláci viď,“ vytrhne mě syn z myšlenek, protože mlčím už moc dlouho, a protože vidí otce malinko vykolejeného. „Ale to víš, že byli,“ houkne nad námi babička opřená o futra, kde nás už asi nějakou tu chvíli pozoruje, i s dřevěnou vařečkou v ruce, jako by nám chtěla nabančit. „Jenže v tý době jsme si víc vzájemně věřili, znali se. Ale hlavně jsme v každým neviděli hned uchyláka a zloděje, tak jak je to běžný dneska!“ nato olízla vařečku a nahnala nás k obědu.
Ten večer jsem dlouze pokuřoval na pavlači a vzpomínal. Vzpomínal na dobu, kdy jsem neměl předsudky. Na dobu, kdy jsem s dětmi lítal po sídlišti až do rozsvícených lamp. Na dobu, kdy mi načepoval pan zmrzlinář do kornoutu obr kopec vanilkový, přestože mi chyběl padik do ceny, a i bez prstů dokázal pohladit. Na dobu, kdy můj vůbec nejvíc největší kámoš byl cikán. Na dobu, kdy se na učitelky nedělaly trestné výpravy. Na dobu, kdy si přisedl jakýsi fotograf k chlapům do hospody na pivko a na dotaz jaký měl den a co jako dělal, zcela v pohodě odpověděl: „Fotil jsem nahý děti v sauně.“ A ani nedostal přes držku.
...
Někde jsem slyšel, něco v tom smyslu, že každá vyspělá civilizace si musí své démony vytvářet sama. Tak je tedy máme.
<Ve vašem počítači bylo detekováno zobrazení fotografie explicitně závadného charakteru. Soubor byl již automaticky upraven do společensky přijatelného módu. Současně s tím, byl informován Úřad pro kontrolu nad formou a obsahem. Váš počítač je nyní blokován, vyčkejte na příjezd vyšetřovací komise>
