Možná to znáte taky. Chcete-li, aby něco zůstalo utajeno, ideálně nějaká pikantnost, nesmíte to říci před dítětem… Je zajímavé, že si děti vždy zapamatují to nejméně vhodné a při nejbližší příležitosti to bez obalu řeknou a použijí proti vám. Byl jsem se synem před obědem na zmrzlině, ale protože se to nemá, řekl jsem synkovi, že je to naše tajemství. Odkýval mi to. Otevřu dveře od bytu a první co zvolá je: „Babí! Byli jsme na zmrzce, ale nemám to říkat.“ Prostě co ví, to jednoznačně řekne. Můžu garantovat, že po dvacetiminutové rozpravě s mým synem, budete vědět o mě a mé rodině všechno.
Můj syn má babičku Evičku. Tedy ona je to babička jeho maminky, tedy je to synova prababička. Přestože jí je přes osmdesát let, je to velmi vitální a sečtělá paní. Učí mého synka spoustě věcí, za které jsem jí povděčen. Třeba nedávno, to když jsme dočetli třetí pokračování o Sovích strážcích, jsme spolu se synkem nastřihali obrázkové pexeso sov. Nejenže je dokázal všechny pojmenovat rodově, ale i druhově ( a přijde mi až neskutečné, že některé i latinsky .. se jako nechci chlubit ). Hned mi bylo jasné, že se to naučil s babičkou Evičkou a jednou na ni bude vzpomínat s láskou a uznáním.
Ale tahle babička je taky co na mysli to na jazyku a taky je trochu jako chodící černá kronika. Občas od ní přijde syn prazvláštně naočkován. Většinou mi stačí několik slov a vím, odkud vítr vane. A tak se dozvídám, jaké má připomínky k mému osobnímu životu, ale má úcta k stáří je v tomhle směru víc než ohleduplná. Přecházím to. Horší to je, pokud přijde nabiflován třeba tímto: „Na fotbal nejdu, tam se kluci mlátí. Nesmím stát pod balkonem, ty padaj. Na skálu nelezu, zabiju se. Do rybníka nejdu, tam se utopím..“ Mě pak nezbývá než společně vyrazit na fotbal, vylézt na nejbližší skálu, udělat bunkr pod balkonem a hodit syna do rybníka. Ani mu pak nemusím připomínat, aby se tím nezapomněl u babičky pochlubit. Taková je moje revolta.
Občas vymýšlím, jak bych babičku zase zvedl ze židle, čím že to zase kazím toho jejího pravnoučka. Většinou jde jen o nějaký slovní nesmysl, ale vím, že se to dozví a bude se čertit. A tak naoko tvrdím, že jedeme tramvají na černo, nalévám synkovi pito a tvrdím mu, že je to pivo plný alkoholu a podobně.
Byli jsme na výletě a po celodenním štrachání po skalách a jeskyních, se na synkovi podepsala únava. A tady přišla má chvíle a plán. Za prvé namotivovat prcka, za druhé pozlobit babičku. V kapse jsem měl ukryté lipo všude známé jako Ovocné čočky. Začal jsem je synkovi dávkovat s dodatkem, že je to elesdýčko, že se dává pod jazyk, a že až se rozpustí, dodá mu energie tolik, že bude mašírovat jako králíček Duracell. Kladl jsem mu na srdce, že o elesdýčku nesmí nikomu říct, protože je to zakázaný. Za chvíli si už sám říkal o další dávku. Mnul jsem si ruce, jak rychle nastoupila závislost.
Po společném víkendu, jsem mu nabalil na cestu ještě pytlík s elesdýčkem a byl zvědav, jak se toho babička zhostí. Jenže ne nadarmo se říká, kdo s čím zachází, tím taky schází. A přišlo to z úúúúplně jiné strany, než bych očekával.
Přijel jsem si vyzvednout syna z družiny. Hned jak mě zmerčila paní družinářka, jindy usměvavá to paní, založíc ruce na prsou, vydala se směrem ke mně rychlým krokem a povídá: „Pane Dlouhý, na slovíčko. Váš syn na vycházce nabízel dětem LSD…“ ááááááááááá...
:-)
