Můj synek chtěl po mně vysvětlit rčení o božích mlýnech. Naivně jsem si myslel, že to zvládnu bez omáčky v několika málo větách o spravedlnosti, jenže to mě hned syn zpražil. „Ale ta je přeci slepá, tati!“ Nu dobrá, když chce být učedník chytřejší mistra, budu na to muset od lesa. Respektive od psa…
…Strašně jsem se těšil na čarodky. Bude oheň a buřty a sranda a fotbálek s bratránkem a s klukama ze sousedství. Jel jsem z domova jako blázen a užíval si nové kolo. Ta přehazovačka na pět převodů byla prostě bomba. Vždyť i kámoš Petr mi ho záviděl, taky měl jen tři převody, žabař. Jo to se děda vytáhnul, takovej dárek k narozkám jsem fakt nečekal. Osm kilásků po okreskách a za půl hoďky zastavuju smykem před barákem u strejdy. Do nosu se mi tlačí vůně spálenýho dřeva, úplně se tetelím, bude krásnej večer. Sesedám z kola. Všichni už jsou u ohně za barákem, takže první kdo mě vítá, je sousedův ratlík, taková pouliční směs. Shýbám se k němu, abych ho mohl pohladit. A raf!
Ten hajzlík se zakousnul na půl do tváře a na půl do krku. Nevím kdo z nás dvou se leknul víc. Asi on. Protože já se hned po útoku vzpřímil a uznal porážku. Za to ratlík se zřejmě bojí vejšek bo co a tak se dál drží zakousnut do mě ve výšce jednoho a půl metru. Se zakousnutým podvraťákem do pusy se moc řvát nedá a tak jsme spolu, já a pes, došli k ohni, kde nás teta od sebe konečně rozdělila. Ratlík utek dřív než jsem ho stačil za odměnu nakopnout. Krev z prokousnutý tváře a krku zabarvilo tričko do zajímavé batiky. „Jeď domů, musíš s tátou k doktoru,“ pronesla teta a jako odškodný jsem dostal pytlík céček z fosforu. Už je nesbírám, ale dobrý, to vyměním za Rychlošípáky. Takže do sedla a je po čarodkách.
Jehly nemám rád, když mně minule brali krev, musel jsem koukat jinam. Jenže teď mě doktor na pohotovosti šermuje jehlou zatraceně blízko před očima. Je mi zle. Nenávidím psy. A ňáká sestra nikde, aspoň za ruku by mě držela. Zvládám to bez breku, přeci jen mi je už deset né? Pár stehů zalátalo díry po kousanci. „Toho psa dostaňte na veterinu, ať se vyloučí vzteklina.“ Tak ještě tohle. Jasně, takže teď mě budou píchat čtrnáct dní do břicha. Tak to ani náhodou. „Zajedem tam hned, tati, jů?“ Startujem Stodvacítku a vyrážíme.
Čarodky jsou v plným proudu. Děcka křepčí a dospělci pijou. Bratránkovi ukazuju stehy a tvářím se jako hrdina. „Hele soráč, my jsme po něm s Mírou házeli kameny víš.“ Mám vztek, chci domů. Táta se domlouvá se sousedem na tý veterině. A okolo pobíhá ten zmetek co mě raf. Taky Dino, pes jinýho souseda, něco jako Dášeňka, a ten je pověstný svou úchylkou na auta. Jak něco jede, lítá okolo a snaží se kousat do zástěrek. No magor. Táta vždycky říkal, že ho jednou zajede. Hned jak táta nastartuje začne štěkat a bláznit, navíc se k němu přidá i ten co mě kous. Ujedem pár metrů, auto mírně nadskočí a slyšíme zakňučení psa. Táta jukne do zpětnýho zrcátka a jede dál. „Dobře mu tak! No neříkal jsem, že ho jednou zajedu?“ Mlčím, sice říkal, ale přijde mi to drsný. Po dalších sto metrech táta prudce brzdí, vyděšeně se na mě koukne a povídá. „Že já jsem přejel toho druhýho.“ A zařadí zpátečku.
Soused s půlitrem v ruce stojí nad přejetým podvraťákem. „Ty vole promiň,“ hlesne táta. Soused mávne rukou a zapije to pivem. Podle něj to byl stejně debil. A podle mě, to jsou boží mlýny. Jen jsem si říkal, že u toho podvraťáka to bylo fakt dost rychlý. Za to Dino vydržel dalších pět let. Nakonec ho nikdo nepřejel, ale jeho úchylka mu byla osudná. Oběsil se řetězem na plotu, když se zase hnal za nějakým autem….
Takže synku, boží mlýny melou, a dokonce i psům. Jen nikdo přesně neví jak…
;)
(... pro ochránce zvířat: historka je to dávnověká a přesto pravdivá.. snad odpustíte desetiletému klukovi jeho pochopitelnou nevraživost k psovitým šelmám.. pokud je mi dobře známo, již jim dávno odpustil, obdivuje je, ba bych řekl, že je má vskutku rád...)
