Vidíme, kdo je kdo

Byli jsme napadeni. Jako země, jako lidé. Zbytečně zemřeli naši spoluobčané. Iluze mnohých o bezpečném světě, ve kterém není potřeba vynakládat prostředky, energii a úsilí na vlastní obranu, předvedli svoji nereálnost.

Česká republika je mírumilovný stát. Rádi budeme spolupracovat na obchodních, kulturních i mezilidských vztazích s každým, kdo si přeje totéž. Nejsme ale malá země bez vlastní suverenity, natož zemička, nemusíme být vůči nikomu v podřízené roli, jak se nám někteří u nás snaží vsugerovat. Máme své zájmy a stojíme si za nimi. Alespoň většina z nás.

Vedení Ruské federace chce vrátit dějiny před rok 1989. Tváří se, jakoby měli nějaká věčná práva, která jim dovolují chovat se u nás tak, jak oni uznají za vhodné. Mnozí z nás na to upozorňovali již dlouho. Varovali jsme před ignorováním jasné skutečnosti, že ruský obchodní vliv rovná se vliv politický a propagandistický. Naše tajné služby to věděly, a díky nim také vláda. Ale ta na to nedbala.

Drzost, s jakou ruští představitelé reagovali na smrt českých občanů, je důsledkem dlouho projevované slabosti a neschopnosti české vlády spravovat tuto zemi. Dělat politiku, která má dva hlavní cíle: bezpečnost a prosperita země.

Každá krize donutí lidí „vybarvit se“. Vidíme moc dobře, kdo hájí zájmy své země, a kdo pod různými výmluvami nikoli. Vrchol nezvládnutí situace je mlčení prezidenta. Mohl uklidnit znejistělou veřejnost, mohl jednoznačně podpořit vlastní bezpečnostní instituce. V nich pracují lidé, kteří nasazují své životy. To není fráze, to je skutečnost. Nestojí mu ani za slova poděkování. Nepostavil se lživé ruské propagandě. Hrad českých králů se neotevřel srdcím a obavám lidí, zůstal nepřístupným prostorem uprostřed rozjitřené země. Prezident promeškal povinnost postavit se včas za svoje spoluobčany a Ústavu, na kterou přísahal.

Česká politika není protiruská. Nechápe-li někdo, že jsme již třicet let svobodná, nezávislá země, pak je to jeho problém. Chce-li to změnit, pak narazí. Skutečně vlastenecké síly, lidé na různých pozicích, každý podle svých možností, dali jasně najevo, že toto je naše země, ze které nedovolíme nikomu udělat si střelnici, a jejíž svobodu nevyměníme za drobky z carského stolu.

Se vší vážností je nutné znovu opakovat: v nastávajících volbách půjde o charakter České republiky. Chabá vláda, neřízená administrativa, prázdná státní kasa a bezpečnostní služby ignorované, či přímo oslabované nedůvěrou a podfinancováním vlastních politických vůdců, to je až příliš lákavé sousto pro predátory. Neohrožuje nás tolik síla toho druhého, jako naše vlastní slabost.

Jeden příklad za všechny. Česká armáda musela poníženě čekat, až vláda nějak zaonačí, aby vyhověla požadavkům komunistů, a přitom jí mohla dát to málo finančních prostředků, které jí slíbila. Těch komunistů, kteří ve chvíli bezpečnostního ohrožení vlastní země jsou samozřejmě plni obav o pocity ruské, a ne české.

Potřebujeme vládu, která ví, co znamená řídit zemi. Nyní se soustřeďme na zvládnutí současné krize. Nemá-li se opakovat, nemůžeme k celé České republice přistupovat jako k otrávené Bečvě: nic nedělat, mlžit a myslet si, že si toho nikdo nevšimne.