Sliby chyby

Co se slíbí, má se dodržet. Protože jinak se stanete člověkem bez důvěry, což v běžném životě znamená bez přátel. V politice to znamená bez spojenců. 

Česká republika se opět chystá porušit slib a navíc tak, že tím ublíží sama sobě. Nemusíme se přesvědčovat, že žijeme v nebezpečném světě. Bezprostředně jsme obklopeni spojenci, ale dál už to tak neplatí. Navíc současné a budoucí hrozby nepřicházejí jen v přímém, osobním kontaktu s nepřítelem. Kybernetické útoky může provádět někdo, kdo sedí pěkně daleko od nás. Obrana naší bezpečnosti něco stojí. Nemůžeme spoléhat na to, že soused má dobrý zámek, a tudíž nemusíme pečovat o zabezpečení svých vlastních dveří. Nebezpečí neklepe na dveře a dnes je i neviditelné. Na rozdíl od svých důsledků.

Vláda připravuje rozpočet. V něm opět nechce vydat na obranu tolik, kolik jsme spojencům v NATO slíbili. Samozřejmě, můžeme si říct, že oni to zvládnou, a i bez našich peněz zůstanou nejsilnějším obranným spojenectvím na světě. Zvládneme to ale my?

Každá skupina je tak silná, jak silný je její nejslabší článek. Naše armáda má skvělou pověst. Svoje organizační schopnosti prokazuje mimo jiné i v posledních měsících, kdy její členové pomáhají ve zdravotnictvím i sociálních službách, nebo aktuálně při očkování. Její klid a profesionalita kontrastují s vládním chaosem. Ženy a muže, kteří brání naše bezpečí, ale nemůže používat, jen když jiní nezvládají. Jejich úkoly jsou nezastupitelné jinde. A k tomu potřebují kvalitní prostředky. To, že je nemají, se bohužel vždy prokáže, až když je pozdě. V době klidu špatně vybavená armáda jakoby nikomu nevadí. Ona tu ale není pro dobu klidu. A především si musíme stále připomínat, že nežijeme v žádné klidné době.

Neochota vlády poskytnout armádě, tedy bezpečnosti náš všech, to, co potřebuje, je ostuda. Jednak tím jasně dáváme najevo, že obrana země není naše priorita. Spoléháme se na jiné a věříme, že to nějak dopadne. Katastrofální přístup, který se nám mnohokrát nevyplatil. Přitom hrozby, kterým čelíme, vyžadují schopnosti, které by mohly být našimi přednostmi: inovace, technologickou vyspělost, vysoce kvalitní, vzdělané profesionály. Česká republika má ekonomický i lidský potenciál, aby její obranné možnosti byly na daleko vyšší úrovni než dosud. Bohužel pro naši vládu to vyžaduje přemýšlet v souvislostech a strategicky. Čehož se jí nedostává.

Zastavení peněz pro obranu země je smutnou informací pro naše spojence. Koho se z nich zeptáte, ten se s velikým respektem vyslovuje o práci našich vojáků. Budeme-li ale jako země přistupovat k plnění svých slibů lehkovážně, bude oslabena naše schopnost podílet se na rozhodování. Ztěžujeme-li si, že mnohdy to bylo „o nás bez nás“, pak nyní říkáme „nám je to jedno, jsme členem klubu, ale plnit si svoje povinnosti nebudeme, nějak to zvládněte bez naší aktivity“. Tak to ale nefunguje. Znáte možná popularitu lidí, kteří chodí do hospody a při placení většinou řeknou, že si zapomněli peníze. Ochota ostatních jim pomoci, až to budou opravdu potřebovat, je tímto docela předvídatelná. Nehledě na to, že lidé si řeknou „když neplní svoje základní sliby, co budou dělat, až dojde opravdu k vážným situacím?“

Jsme součástí nejsilnější obranné aliance na světě. Toho si nestačí slovně vážit, musíme prokázat činy, že jsme pro ostatní přínosem. Armáda si svůj úkol plní. Vláda, jak jsme se mohli dočíst v návrzích rozpočtu, nikoli. Je dobré na to pamatovat, až zase budou vyprávět, jak jim jde o „naše lidi“.