Postavit zemi zpátky na nohy

Jistě nejsem jediný, komu doma, když byl malý, říkali, že věci se nedají dělat „napůl“, že je důležité nejen je začít, ale i umět dokončit. 

Jezdím-li nyní po Čechách (nejen těch jižních, i když zde nejvíc), Moravě a Slezsku, setkávám se až příliš často s věcmi prostě „napůl“, které vláda slíbila nebo začala, ale nedodělala. Kdo by to řekl, že právě tento premiér, tolik se chlubící svými údajnými manažerskými schopnostmi, bude mít problém s uskutečňováním slibů a snů. Ale je to tak.

Co zbyde po této vládě? Víte, o něčem pozitivním? Chlubí se s kdečím, třeba i hotelovým bazénem. Tak groteskní situace jsme se dočkali, že ministryně financí smočí prstík v bazénu a je z toho alespoň na pár hodin mediální událost. Jeden by řekl, že při půl biliónovém státním dluhu, by měla mít trochu jiné starosti, ale ne, fotka na Instagramu má přednost.

Vláda vůbec připomíná takové ty scény z kreslených filmů, kdy postavička běží po mostě z prkének a ty za ní padají do hlubiny a ona musí běžet stále rychleji, aby to stihla na druhý břeh a nespadla. Ale samozřejmě to, co sneseme v kreslené komedii, nemusí mít ve skutečném životě.

Znova se tedy vraťme k původní otázce, co zbyde po této vládě. Reálného, skutečného, nového. Kam posunuli Českou republiku, co by bez nich nebylo? Vyšší důchody? Ale kde že, ty byly stejně vysoké i za jiné vlády. A dál? Dálnice? Kdepak jsou? Máme rychlejší vlaky? Ne. Naopak se dostáváme do trapné situace, kdy naši sousedé postavili k hranicím svoje nové dálnice a my na ně nedokážeme navázat. Osm let. Osm let je zodpovědné hnutí ANO za dopravu. A výsledek? Nula.

A tak bychom mohli probírat resort za resortem. Slovy Járy Cimrmana: po prvku očekávání přichází prvek zklamání. Jenže ono to již není vtipné. Země nejen nevzkvétá, ona stojí. Změna je nutností, abychom nezůstali periférií Evropy, její montovnou a skladištěm.  Další čtyři roky spánku si nemůžeme dovolit.

Samozřejmě ne vše je špatně. Na mnoha místech potkávám lidi, ať podnikatele či zapálené lokální patrioty, dříče na radnicích a tvrdě pracující rodiny, pečující o svoje okolí. To jsou tu ostrůvky naděje, o které se nová vláda bude moci opřít. Bude-li to vláda, která se bude chtít spoléhat na aktivitu lidí, vrátí jim důvěru, víru a svobodu. Je potřeba lidem zase začít věřit, zbavit je byrokratické zátěže a každodenního zbytečného dohledu. Zvětšovat prostor pro lidskou činorodost a samostatnost.

Vedle nápravy, která se dá udělat hned, stojí před Českou republikou úkoly na delší čas. Ten nejzávažnější se týká našich dětí, školství. Žáci a studenti byli nejvíce postiženi nekompetentním a chaotickým jednáním vlády během pandemie. Nesmyslně dlouho zavřené školy budou mít následky, které můžeme nyní jen předvídat. Svět na nás nečeká a chceme-li být jeho tvůrci nejen reagovat na to, co vymyslí jiní, musíme vzdělávat nové generace tak, aby v něm dokázali uspět. To chce peníze, energii, soustředění a trpělivost. Nic jiného než vzdělané lidi, odolné vůči hrozbám a schopné přinášet nové myšlenky, nemůžeme světu nabídnout. Zatím jsme novým generací zanechali jen obrovský dluh. Musíme jim dát šanci vyrůst v bezpečné a prosperující zemi. K tomu potřebujeme vyměnit ty, kteří ji řídí.

Lidé přemýšlí, co bude dál. Jsou plni obav a otázek a očekávají na ně odpověď. Ztratili důvěru v sebe sama, protože současná vláda slibovala, že vše za ně samozřejmě zařídí a nezařídila samozřejmě nic. Obnovit tuto ztracenou důvěru mezi lidmi a jejich vládou, to bude první úkol, který nás čeká. Je to naše společná země. Nejsme my a oni. Vláda slouží, lidé rozhodují. Vrátit zemi zpátky na nohy a „rozchodit“ ji. Zvládneme to. Spolu.