Politika by neměla být o plytkých frázích a falešném populismu

A nebylo to tak vždycky! Ale kdy se to tak změnilo? Těžko říct…V některých zdrojích najdete teze, že k proměně politiky došlo koncem 19. století (případně přesněji: v 80. letech téhož st.

Kdy se vlastně politika odklonila od skutečných osobností. Přesné důvody takové změny bývají podkladem pro více či méně zasvěcené politické disputace. Při hlubším propátrávání internetu nebo jiných zdrojů jsou snadno k dohledání. Ono propojení politiky, jejího směřování, z toho pramenících nálad ve společnosti aj. právě s konkrétní osobností je nejen velmi zajímavé, za mne navíc v podstatě zásadní. Názorové postoje takové politické persony, způsob jejího vyjadřování, a v souvislosti s tím možná ještě více i shoda/rozpor mezi slovy a činy… to bylo motorem tehdejší politiky. A mělo by tomu tak být i dnes. Jaká je ale realita?

Politika a společnost jsou spojené nádoby, ani jedno nemůže existovat bez druhého. Politické texty, stejně jako texty o politice, operují mj. s termíny jako moc, potřeba, prospěch, celek, většina, participace, ideje apod. Jejich použití a samotný výklad ovlivňuje politická orientace daného politika, jeho osobnost, charakter, včetně citu pro etiku, morální kredit, smysl pro odpovědnost, fair-play apod. Pokud se nám ale z politiky vytratily osobnosti, zůstává soutěžení politických a jiných „zájmových“ celků ve prospěch nejsilnějších nebo nejzdatnějších, a dokonce politická mluva snadno ztrácí konkrétní obsah. Pak i sebeupřímnější myšlenky, akceptovatelné ideje, vzletné plány mohou chtě nechtě dostat jemně plytkou pachuť, stát se pouze předvolebními frázemi a politickými marketingovými mávátky.

Na začátku bývá často chuť nebo až potřeba něco opravdu změnit k lepšímu. Obvyklé je to především na komunální úrovni, kde jsou výsledky práce rychleji vidět. Navíc na této úrovni politiky podle mne perfektně fungují mechanismy přímé kontroly s efektem „tady a teď“, žádné uvidí se někdy v budoucnu, až…

Nejspíš je samozřejmě jedno, o jaké úrovni politiky mluvíme, absence vůdčí a tvůrčí osobnosti v jejím čele je obecně smutný fakt. Za takovým člověkem společnost většinově stojí, věří mu a dokáže od něj přijmout i nepříjemné informace. On nebo ona ale musí být srozumitelný a důvěryhodný. Onou důvěryhodností pak je zejména zkušenost lidí, že co on/ona řekne, je pravdou bez vytáček a „drobného pod čarou“. Že vedle negativního A dokáže nahlas formulovat i motivační B. Že v reálném životě není místo pro státnická vyjádření typu „odvolávám, co jsem odvolat a slibuji, co jsem slíbil“. Protože, když on/ona něco řekne, bude si za tím i STÁT!

Chybí-li politická osobnost dlouhodobě, byť někteří mohou oponovat, že ji mají a z jejich pověření třeba vede stát, jako firmu, nebo vzhlíží k rudé Číně, je to na společenské náladě znát. Není-li někdo, kdo lidi propojuje, naopak je štve proti sobě, jde jakýkoli vývoj ve státě jeden, dva kroky dopředu a jeden zpátky…

I když se pravda někdy hůř poslouchá, je to pořád pravda, a toho si na ní lidé cení, stejně jako na tom, kdo s pravdou nakládá po pravdě. Ono být názorově pružný v období vlády, stejně jako v období opozičního působení, za moci prosazovat to, co za opozice kritizuji a naopak, je populismus jako vyšitý. Mnohdy zavánějící až cynismem.

Na dráze homo politicus se musí počítat téměř se vším. Je ale dobré mít nohy stále na zemi. A je velkou výhodou projít si to všechno pěkně od píky. Přistupovat ke všemu a ke všem s úctou, s respektem. Nerezignovat na hodnoty, držet se jich. Být názorově konzistentní. A pak je velká šance, že politika opravdu nebude o plytkých frázích a falešném populismu.