Nevidím, neslyším, nemluvím

Všichni jsme někdy někde viděli kresbu nebo sošky tří opic: jedna má zakryté oči, druhá uši a třetí pusu. Připomíná mi na to naši vládu. Je slepá, hluchá a mlčí k problémům, které trápí naši zem. 

Ona tedy úplně nemlčí, ale to, co vypouští z úst, je natolik vzdálené smysluplné mluvě, že jí nerozumíme. Ty opice mohou ale pro někoho symbolizovat i opozici. Jsme otevření vůči trápení lidí, vidíme je, posloucháme je, umíme s nimi mluvit? Nebo ještě ostřeji.

Budoucí koalici čekají tři velké úkoly: vyhrát volby, sestavit vládu a zahájit obnovu země. Zvláště třetí úkol bude vyžadovat obrovskou sounáležitost, podporu a trpělivost veřejnosti. Česká republika je v katastrofálním stavu. Vláda nesplněných slibů nemůže už dělat nic jiného, než lakovat věci na růžovo. O to těžší bude úkol pro toho, kdo lidem bude muset říct nejen pravdu, ale současně je bude muset získat pro nelehký restart. Půjde o to propojit energii jednotlivců pro zájem celku.

Jediná smysluplná cesta k takovému cíli vede přes probuzení veřejnosti před volbami. Unavená, roztrpčená země potřebuje věřit, že má smysl pracovat pro víc, než je každého bezprostřední zájem.

Mezi lidmi mohu vnímat všechny možné emoce, ale ne nezájem. Má-li být projekt našeho “SPOLU“ úspěšný, musí negativní emoce ve společnosti obrátit v pozitivní. Dokázali jsme se na mnohém domluvit spolu. Ale to nestačí. Většina společnosti má nyní pocit, že je v tom v dnešní nelehké době sama. Přitom lidé jsou aktivní, vyjadřují se, přemýšlí kudy dál. Je velmi důležité, v jaký druh energie se napjatá atmosféra v zemi změní. Lidé nehodí současným opozičně-koaličním seskupením své volební hlasy jen proto, že jsou „proti Babišovi“... Očekávají mnohem víc. Chtějí odpověď na otázku, co bude dál. Nestačí jim barvitě popsat stav zničené země. Ten oni znají, žijí v ní. Chtějí slyšet, co s tím vítězná uskupení konkrétně udělají.

Otevření se občanské společnosti nemusí být pro koalice jen milým setkáním. Budeme čelit otázkám, výtkám, nespokojenosti. Bez toho to ale nepůjde. A není žádný důvod se emocí veřejnosti bát. Jde nám všem o společnou věc. Kdyby ty emoce lidé neměli, znamenalo by to, že je jim osud země lhostejný. To ale není. Je to patrné při každém setkání, byť omezeném, a tudíž složitějším. Ale právě proto, že komunikace je „technicky“ obtížnější, je nutné ji začít hned. Na sociálních sítích probíhá, ale to nestačí.

Chceme-li pro všechny zpět prosperující zemi, tak se to nedá dělat z odkudsi z politických výšin. Musíme přijít za nimi a požádat o spolupráci. Není třeba se bát, že u toho budeme taky dělat chyby a na mnohé otázky budeme mít různé odpovědi. Všichni víme, že chybovat je lidské.

Teď je důležité, nenechat lidi napospas problémům a beznaději. Vše se může změnit a každý z nás to může ovlivnit. My všichni to můžeme změnit. Spolu.